Severoatlantická aliance a Evropská unie čelí vážným vnitřním neshodám

V devadesátých letech zažily spektakulární posilování vlivu po pádu komunistického impéria. V té době úspěchů se schovala i tragická neschopnost Evropského společenství i Spojených států zabránit válce přímo v Evropě v tehdejší Jugoslávii. Přesto jejich váha dále narůstala. NATO i Evropská unie dnes přijímají nové země a hledají nová poslání. V irácké krizi roku 2003 jakoby kouzlo přestalo působit. Zasedání obou organizací jsou pro jistotu odkládána, aby otevřená roztržka mezi Spojenými státy a většinou členských zemí na jedné straně a Francií, Německem a Belgií na straně druhé zbytečně nejitřila znejistělé veřejné mínění.

V podobné situaci si ve sportu trenéři vybírají oddechový čas a tichým, leč důrazným hlasem domlouvají hráčům. Jde o krizi a troufám si tvrdit, že o krizi mnohem více evropskou než americkou. Problém iráckých zbraní hromadného ničení je letitý, jenom Rada bezpečnosti OSN k němu přijala na šestnáct rezolucí. Jeho poslední eskalace probíhá už déle než rok a tedy více než dostatečně dlouhý čas na to, aby se Evropská unie už léta mluvící o potřebě společné zahraniční a bezpečnostní politiky na něčem mohla shodnout.

To, že se tak nestalo, je především zásluhou jednostranného postupu právě Německa a Francie. Ostatní z dnešního pohledu poněkud nezodpovědně zase čekali, jak se věci vyvinou. Nikdo neřekl vůdcům Francie a Německa, že NATO a Evropská unie jsou příliš důležité na to, aby se stali rukojmím jejich vnitropolitického taktizování a populistických gest. Možná je pro českého posluchače na čase připomenout, že i v těch nejvypjatějších dobách studené války, sovětských okupací a komunistického útlaku, třetina až polovina západoevropské veřejnosti tvrdila v průzkumech veřejného mínění, že chtějí, aby jejich vlády zůstaly ve sporu mezi Amerikou a Sověty neutrální.

A to pomíjím, že svého času výrazně většinovou podporu britské, francouzské, německé a italské veřejnosti mělo to, čemu jsme si my z dobrých důvodů navykli říkat Mnichovský diktát. Populistické naslouchání podobně informovaným hlasům televizní veřejnosti je první příčinou této dnešní krize. Politici na obou stranách štvaní televizním obrazem politiky, měřené výsledky neustálých průzkumů volebních preferencí, se totiž odnaučili mlčet a mlčky konat a vyjednávat. Avšak tím, že často předčasně hovoří o problémech na místo o jejich řešení, problémy jenom prohlubují.

Příčinou druhou je narůstající obava Francie a Německa ze ztráty vlivu v mezinárodních a především evropských vztazích. Řešením však může být jenom více ochoty jednat, ne stavět se do role vetujícího bloku. Jedním z příznaků této nemoci Evropy je i neochota jednat vážně s novými adepty integrace včetně České republiky. Praha si však za většinu problémů může sama. Kdo si ještě dnes vzpomene na arogantní zaslepenost, se kterou vlády Václava Klause odmítaly spolupracovat s Polskem a Maďarskem?

Kdo z českých politiků, ale i novinářů se v právě probíhající krize evropské diskuse zajímá o možné dopady na postavení České republiky? Jenom pro ilustraci. Německý tisk už otevřeně spekuluje o možnosti předčasného odchodu německého kancléře Schrödera. Možná už v tomto roce se k podílu na moci dostane konzervativní opozice, která kromě jiného kancléři ostře vyčítá, že v irácké krizi zavedl Německo do mezinárodní izolace.

Jestli si ještě někdo v Černínském paláci myslí, že by se v takové situaci rychle neobjevil tlak na slíbené vyjádření aktuální neplatnosti některých takzvaných Benešových dekretů, měl by se probudit. Zvláště když o totéž žádá i Evropský parlament. To všechno se totiž může stát ještě před ratifikací dohody o našem vstupu v parlamentech členských zemí unie. Prahu to ovšem nezajímá. V Praze se už tři měsíce nedělá nic jiného, než že se volí prezident a možná to bude ještě horší.

Zkusme si představit. Komunisté by zvolením Václava Klause mohli rozbít Sociální demokracii a stát se nejsilnější stranou na levici. Českou politiku potom s nám vlastní lehkostí ovládne televizním voličstvem podporovaný národovecký program a Evropa i Spojené státy se všemi svými problémy a neshodami nám mohou vlézt na záda.