Severní Korea se jadernou mocností nestane, ale Írán asi ano

Dosavadní vícestranná jednání v Pekingu o zastavení severokorejského jaderného programu, která trvala s přestávkami déle než dva roky, konečně přinesla jasný výsledek: po posledním maratónu 20ti dnů rozhovorů Pjong-jang s dohodou vyjádřil souhlas.

Spojené státy, Severní a Jižní Korea, Rusko, Japonsko a Čína, která po celou dobu hostila vyjednavače zmíněných zemí, dospěly nyní k dohodě a společnému prohlášení. Zabránilo se tak kolapsu těchto rozhovorů a eventuální další eskalaci krize, která kvůli severokorejskému jadernému programu začala už před třemi lety.

Právě nebezpečí toho, co by se ještě všechno mohlo stát, je tom všem asi vůbec nejdůležitější. Dnešní dohoda znamená, že se podařilo odvrátit velmi vážné mezinárodní napětí: kdyby k dohodě nedošlo, Spojené státy by zřejmě musely věc předložit na zasedání Rady bezpečnosti OSN a požadovat sankce, což by Severní Korea považovala - jak se vyjádřila - za vyhlášení války.

Není sice pochyb o tom, kdo by asi vyhrál válku mezi Spojenými státy a Severní Koreou, kdyby k ní došlo, ale co by na to řekla Čína anebo Rusko jako další velké jaderné mocnosti? Neopakovala by se situace z roku 1950, kdy se Čína přidala na stranu Severní Koreje ve válce s Jižní Koreou a Spojenými státy? Neopakoval by se nějaký další Vietnam?

Nic z toho nelze úplně vyloučit, i když žijeme už v jiné době. A tak představuje dohoda z Pekingu určitě velký pokrok. Političtí pozorovatelé ovšem upozorňují na trvalou "nepředvídatelnost" Severní Koreje a její historii porušování dohod. Dohoda je dobrá věc, říkají, ale teď teprve nastane to nejtěžší - přesvědčit Pjong-jang, aby skutečně svá jaderná zařízení uzavřel a zlikvidoval.

I hlavní americký vyjednavač Christopher Hill přiznal, že samotné společné prohlášení krizi neřeší, ale je jen nezbytným prvním krokem k jejímu definitivnímu řešení. Praktické provádění dohody, její zavedení v praxi, bude teď tím největším oříškem.

Společné prohlášení jen stanovuje cíle a obecné principy. Nezmiňuje se ani o otázce, zda Severní Korea dostane energetickou pomoc "před anebo po" zrušení svého jaderného programu, přičemž Pjong-jang chce pochopitelně ústupky jako první, zatímco Washington přesně naopak.

Dohoda také nechává stranou severokorejský požadavek, aby jí zůstal k dispozici jeden jaderný reaktor s lehkou vodou. Zúčastněné strany se pouze dohodly, že o této věci budou diskutovat (cituji) "v přiměřené době". Lze tedy čekat, že se tato věc zase vrátí a že diskuse bude velmi obtížná, až se začne hovořit o detailech.

Zatímco jednání se Severní Koreou lze tedy v této chvíli hodnotit alespoň s opatrným optimismem, daleko větší starosti dělá zřejmě v těchto dnech západním mocnostem Írán. Jeho nedávno zvolený prezident Ahmadínežád, když vystoupil v sobotu v New Yorku na Valném shromáždění OSN, zněl velmi nekompromisně. Nejen že naprosto odmítl požadavky Británie, Francie a Německa, hlavních vyjednavačů z EU, aby Írán zastavil svůj jaderný výzkum, ale dokonce prohlásil, že Teherán chce "sdílet" znalosti jaderné technologie se svými sousedy na Blízkém Východě.

Těžko si představit, co by to ve svých důsledcích znamenalo. Poměrně agresivní celkový tón vystoupení íránského prezidenta, jenž hovořil o "nezadatelném právu" své země vyvíjet jadernou technologii, zklamal ty západní diplomaty, kteří si dělali naděje, že se s Íránem přece jen nějak dohodnou. Začíná být jasné, že to nepůjde. Ministři zahraničí G8, sedmi průmyslově nejvyspělejších zemí a Ruska, se proto dnes večer sejdou v New Yorku, aby se domluvili na společném postoji. Jednotný názor na to však nemají: právě Rusko a Čína, dva stálí členové Rada bezpečnosti OSN, se zatím staví proti tomu, aby o íránském jaderném nebezpeční tato instituce vůbec jednala. "Možnosti diplomatického řešení těchto záležitostí nebyly ani zdaleka vyčerpány," prohlásil ruský prezident Putin.

Takže západní jaderné velmoci se nyní ocitly v situaci, kdy mohou jen bezmocně přihlížet. "Málokdy byly Evropa a Spojené státy tak slabé na mezinárodní scéně jako v těchto dnech," podotkl k tomu britský seriózní deník Financial Times.