Seriál o Ježíšovi v Libanonu

Pro dobrotu na žebrotu, tak nějak se prý cítí íránský režisér, který natočil jedenáctidílný seriál, jehož hlavní postavou je Ježíš. Seriál o Ježíšovi podaný z islámského hlediska byl bez problémů uveden v Íránu, kde je jen velmi málo křesťanů, ale velmi tvrdě narazil v Libanonu, kde měl být uveden během právě probíhajícího měsíce Ramadán. Seriál, v němž Ježíš vystupuje coby učenec a prorok, ale nikoli Syn Boží, vysílaly hned dvě televize. Obě jsou spojené s militantními šíitskými organizacemi Hizballáh a Amal. Připomeňme, že čtyřmilionový Libanon je nábožensky i etnicky velmi pestrý, žije zde 18 uznávaných skupin, většinou jde o šíitské a sunnitské muslimy, Drúzy, ale také křesťany různých církví.

A právě libanonští křesťané, kteří dříve patřili k nejmocnější komunitě, a stále jsou nejbohatší a nejvzdělanější částí libanonské společnosti, se proti uvedení íránského seriálu o Ježíšovi ostře ohradili. Poukazují na to, že pro křesťany je Ježíš především Synem Božím, a nikoli zajímavou osobností. Seriál Ježíše ukazuje - v uvozovkách – „jen“ jako proroka a učitele, tedy obyčejného smrtelníka, byť vyvoleného pro posvátný účel hlásání jedinosti Boží. Koránský Ježíš je také vlastně muslim, a ohlašuje příchod Mohameda jako posledního proroka. Krom toho seriál využívá různé další motivy z koránu, z pozdější islámské tradice o Ježíšovi, ale i různých nekanonických křesťanských pramenů. V seriálu tedy Ježíš neumírá na kříži a tedy ani není vzkříšen, ukřižován je naopak Jidáš.

To některé křesťanské představitele rozhořčilo natolik, že islamizaci Ježíšovy postavy označili za „urážku Pána Ježíše Krista i jeho církve“. Obě televizní stanice tedy hned po druhém díle seriál stáhly, i když libanonští diváci mají i nadále možnost pořad sledovat na jiných arabských stanicích, což v éře kabelových televizí a satelitního příjmu není žádný problém.

Íránský režisér filmu tvrdí, že kontroverzi nechápe. Tvrdí, že jeho cílem bylo oslavit Ježíše, a že jeho film získal i uznání z Vatikánu za podporu mezi-náboženského dialogu. Zdůrazňuje také, že tento seriál už koupilo i několik latinskoamerických stanic, které vysílají pro převážně katolické publikum. Režisér proto naznačuje, že důvody, proč libanonští křesťané nebo jejich vůdcové protestují, jsou spíše politické než náboženské.

To je asi do značné míry pravda. Křesťané v Libanonu, zejména příslušníci maronitské církve, mívali v Libanonu většinu, a dosud mají velký vliv v ekonomice i médiích. Svou početní převahu však kvůli vysoké muslimské natalitě ztratili, a tak jsou čím dál více znepokojeni oslabováním své pozice. Šíitské stanice seriál na znamení kompromisu stáhly, protože všichni si pamatují mnohaletou krvavou válku mezi jednotlivými komunitami. Početnost muslimské, zejména šíitské komunity však i nadále roste.

V samotném Libanonu však protesty křesťanů a následné stažení seriálu vyvolaly také debaty o mezích svobody slova. V Libanonu totiž platí zákaz vysílání a tištění takových informací, které by podněcovaly nenávist mezi komunitami, a ten by se zřejmě vztahoval i na zmíněný seriál. Mnozí liberálové i z řad libanonských křesťanů upozorňují, že zakazovat nějaký seriál kvůli údajné urážce víry je velkým krokem vzad pro zemi, která má v arabském světě výjimečné postavení právě vzhledem k velké politické svobodě, které se Libanonci těší. Tato svoboda je ale pravděpodobně spojena s tradiční přítomností velké a západně orientované křesťanské komunity, a tedy také hrozí, že se ztrátou křesťanského vlivu v Libanonu zanikne i libanonská svoboda slova.