Sémantické gesto v projevu Václava Klause

Kompozice promluvy měla osvědčené schéma, tedy předem daný obsah, časové ukotvení, hodnocení minulého roku, pojmenování úkolů pro příští rok a závěr artikuluje naše šance.

Literární kritik v takto vymezených oddílech hledá ještě něco hlubšího, podstatnějšího, co na první pohled není zcela zřetelné a co bychom mohli nazvat sémantickým tedy znakovým gestem.

Pro zmíněnou promluvu by takovým gestem mohl být například opakovaný rozpor mezi přáním autora promluvy a způsobem pojmenování stavu.

Uvedu dva příklady. Václav Klaus v úvodu vysloví přání, abychom nesváděli nezdary a neúspěchy na minulost, ale v zápětí o nás řekne, že jsme v jistém smyslu patnáctiletí, takže přítomnost i budoucnost je v našich rukách. Jenže pro patnáctileté, jak známo, je nejen přítomnost a budoucnost v jejich rukách, ale i minulost, protože ji pro sebe musí teprve objevit, nemohou a nesmějí se od ní oddělit, neboť by je to činilo zranitelnější, než jsou ti, co se cítí být 5000, 2000 či alespoň 1000 let staří. Snaha stále počítat letopočet od roku 0 nás v jistém smyslu oslabuje.

V závěru zase pan prezident upozorňuje na to, že po 1. květnu už nebudeme rozhodovat sami, neboť dojde k ukončení formální svrchovanosti České republiky, ale o pár řádek dál nás vyzývá k tomu, abychom si uvědomili, že i nadále se budeme muset vlastními silami postarat sami o sebe a že naopak máme této ztráty suverenity využít k posílení naší svobody, demokracie a prosperity. Jenže tato dvě znamení, znaky, které autor vysílá směrem k posluchačům, jsou v jistém smyslu v rozporu nejen mezi sebou, ale i se skutečností.

Svobodu, demokracii a perspektivu můžeme posilovat jen díky tomu, že za současného uspořádání Evropské unie se tato instituce stará hlavně o dodržování pravidel hry. Způsob hry už nechává na nás. A pravidla jsou právě tím, co u nás stále chybí, na co si stěžujeme a co tak silně potřebujeme. Optimistická výzva Klause prezidenta je zahalena do starého myšlenkového schématu Klause euroskeptika, a proto ten rozpor.

V prvním případě je zase optimistická vize Klause prezidenta v rozporu s Klausem člověkem, který si uvědomuje či cítí naši malou zkušenost s demokracií. Typické sémantické gesto prezidenta Václava Klause tedy jen ozřejmuje, jak role prezidenta je těžká a že se nedá přijmout tak snadno, jako to činí herec na jevišti. K prezidentské roli se člověk nejspíš musí promyslet, aby byl dostatečně přesvědčivý, aby mu lidé věřili.

Dále se u promluvy zkoumá aktuální postoj k posluchači, a ten byl v tomto projevu evidentně velice laskavý. Autor se snaží na nikoho nezapomenout, všechny pohladit a kromě dvou nepřímých kritik ministrů se nikoho výrazně ani nedotknout. Tato vyváženost, za níž posluchač nutně cítí absolutní potlačenost vlastních citů pak je asi tím, co ubírá projevu na vnitřní přesvědčivosti.

Sémantické gesto prozrazuje na prezidenta Václava Klause lidskost, přílišná milost se pak jeví už jen jako vypůjčená maska. A protože každá výpověď je motivovaná, zkoumají se u promluvy i předpoklady, které nevypovídá. Základním neartikulovaným předpokladem novoročního projevu z 1. ledna 2004 je potřeba být milován, a to všemi. A právě v tomto nesděleném předpokladu je hlavní rozdíl mezi předešlými 13 projevy bývalého prezidenta a prvním projevem nového prezidenta. Klaus nás chce před skutečným světem chránit. Havel jako umělec ochranný pohodlný obal neustále trhal, aby na nás vpustil ostré světlo světa, pro které je typický chaos. Havel znepokojoval, Klausovi stoupá popularita.