Selhání nejsilnější strany

Už předem bylo jasné, že volba prezidenta bude problém. Dnes je to nad slunce jasnější. Předem bylo jasné, že k jeho řešení je povolána ČSSD, nikoliv ODS. Bylo na voličsky nejsilnější straně, která má i hlavní slovo ve vládnoucí koalici, aby hledala a našla schůdné východisko. Dnes je nad slunce jasnější, že selhala. Je to vidět nejen na neprozíravém a dnes už chaotickém stavění vlastních kandidátů, ale i na tom, co se děje v ní samotné. ČSSD prostě ztratila hlavu. Jak je to možné?

Tak velká záhada to zase není. ČSSD překročila bludný kořen volbami v roce 1996. tehdejší otrávenost Klausem a jeho stranou jí zjednala úspěch, na který ČSSD nebyla připravena. Do té doby to byla šestiprocentní stranička, která jen s obtížemi sestavila své kandidátní listiny. Nečekaný volební zdar způsobil, že se do parlamentu a vůbec do politiky dostali lidé, kteří k tomu buď neměli předpoklady a nebo v tichosti sledovali cíle, o jakých nebylo v programu strany, předloženém veřejnosti, ani slova.

Vydatný podíl má na tom i tehdejší vůdce Miloš Zeman. Měli jsme příležitost poznat v něm člověka, který touží především budit zdání. Je více aranžérem než konstruktérem. Konstruktérem strany byl spíše pan Šlouf. Značnou část své strany Zeman okouzlil, neboť jí vyvedl z nevýznamnosti na výslunní. Vzestup ČSSD ke slávě má ale zvláštní ráz zdánlivosti, je to jen "jako by".

Tak se stalo, že i mezi jejími nejvyššími předáky vídáme lidi, kteří by jinak obstáli ještě tak na okresní úrovni. Veřejně se vyjadřují o důležitých věcech neuváženě a někteří z nich se chovají v zátěžových situacích nedospěle. Takovým dětinským trucem je prohlášení, že když jsem nemohl přispět k Zemanovu zvolení, žádné další volby se nezúčastním. Vzniká tak podezření, že se ČSSD potýká s nedostatkem racionality i prosté lidské zralosti.

To by nemuselo tolik vadit, kdyby strana měla uvnitř protilehlý pól, který by toto manko vyvážil opačnými kvalitami. On tam sice je, ale je zastoupen slabě. I když to strana navenek zakrývá, mezi oběma póly se stupňuje napětí. Viděno zvenčí, prohlubuje se tam vzájemné odcizení mezi racionálně uvažující menšinou a vysoce převážnou populistickou většinou.

Takový stav nemůže trvat dlouho. ČSSD je nucena lízat své vlastní rány, navenek je zapírat, zatímco koaliční spolupráci a problémy společnosti jako celku nechává plavat. Jak to může dopadnout? I když ČSSD zabrání vlastnímu rozkolu, asi tam dojde k přeskupení pozic. Čím lépe se jí to podaří zamlouvat, v čemž je mistrem Stanislav Gross, tím menší bude věrohodnost strany navenek. Nemyslím, že by tím přišla o svou voličskou základnu, stále má co nabídnout, bude bránit reformě veřejných financí, daňového penzijního systému a podobně. KSČM jí v tom bude podporovat.

Prezidenta budeme mít asi bůhvíjakého, ale řešení existenčních problémů české společnosti bude nejen odsunuto, ale nadlouho i podstatně znesnadněno.