Šedesát let po Sputniku už Rusko není ani vesmírná dvojka. Na nové družice chybí peníze

Gagarin a Sputnik 1 na sovětské známce z roku 1977
Gagarin a Sputnik 1 na sovětské známce z roku 1977
Příští týden, ve středu 4. října, uplyne šedesát let od legendárního vypuštění první umělé oběžnice země, sovětské sondy Sputnik 1. Sovětský svaz tehdy otevřel kosmickou éru, dnes ale na oběžné dráze Země operují převážně americké, čínské, evropské a indické družice.

Magazín Ogoňok se snaží popsat, jaké místo dnes hrají v tomto soupeření Rusové.

Velká většina současných družic plní zcela prozaické úkoly, zejména meteorologické. S velkým úspěchem například předvídají a sledují hurikány, jaký nedávno zpustošil Floridu, píší autorky Jelena Babičevová a Jelena Kudrjavcevová.

Rusko už není ani dvojka

Monitoringem družic se dnes v Rusku zabývá Moskevský institut elektroniky a matematiky v čele s Andrejem Abraměšinem. Podle něj Rusko donedávna produkovalo ve velkém nanosputniky, tedy malé oběžnice, které neváží více než deset kilo. Pro studentské projekty to byly ideální aparatury, dnes ale podle Ogoňku nanosputniky představují paradoxně jak pokrok, tak i úpadek ve zkoumání vesmíru.

Moderní technologie dokážou vyrobit každý aparát ve stále menší verzi, protože kosmická ekonomika hovoří jasnou řečí – vynesení kila nákladu na oběžnou dráhu stojí 20 tisíc eur. Střední družice o hmotnosti tří set kilogramů představuje stále větší problém, a proto se objevují stále nové start-upy, které usilují o miniaturizaci. „V Rusku ale stále častěji zaznívají hlasy, že s podobnými trpaslíky země ze stagnace vesmírného výzkumu nevybředne. Družice velikosti boty žádný pořádný náklad do kosmu nedoveze,“ píše Ogoňok.

V oblasti plnohodnotných družic ale vypadá postavení Ruska špatně. Loni ruská sputniková eskadra čítala 131 družic, funkčních je nicméně podle opatrného upozornění expertů jen asi třetina. Pro srovnání, Spojené státy mají ve vesmíru 593 družic, Čína 192, což je obrovské číslo, uvážíme-li, že s jejich soustavným vypouštěním začali Číňané až v roce 1999.

„Máme sice prvenství se sputnikem i člověkem ve vesmíru, ale momentálně jsme na periferii výzkumu,“ řekl Ogoňku člen Ruské akademie kosmonautiky Konstantina Ciolkovského Andrej Jonin.

Kosmodrom bajkonur, odpalovací rampa, ze které do vesmíru startoval Jurij Gagarin

Zlaté časy jsou pryč

Kosmický výzkum ovšem stagnuje globálně. Není divu, před šedesáti lety ho hnaly dopředu vojensko-politické ohledy. Prioritou byl vývoj raket, v Sovětském svazu i USA, a obě velmoci na nosiče pohlížely jako na otázku života a smrti. Problém s financováním kosmických záležitostí tehdy neexistoval. Jediné, co se řešilo, byly termíny dodání.

Kosmonautika podle Ogoňku zažila tehdy dvacet zázračných let, kdy se o peníze vůbec nemusela starat. Dnes už si na tuto éru nikdo ani nepamatuje. A snaha vstoupit podruhé do téže řeky a rozpoutat kosmické závody mezi Američany a Čínou se ne a ne rozběhnout.

Ruský magazín k výročí připomíná, že Sputnik 1 byl vypuštěn z pátého vědecko-výzkumného polygonu ministerstva obrany s kazašským jménem Ťura-Tam. Jméno Bajkonur zaznělo až po startu Jurije Gagarina. Sputnik vyvíjeli od roku 1946 a vycházeli u toho z německých raket V-2.

Nakonec vytvořili mezikontinentální balistickou raketu R-7, která dodnes nosí do kosmu ruské koráby. Sputnik měl krycí označení Objekt D a hodně se s ním spěchalo, protože Sověti zjistili, že USA plánují vypuštění své první družice na rok 1958. Nakonec ji pod názvem Explorer 1 poslali do vesmíru v únoru onoho roku, a Čína v dubnu 1970.

Kosmický expert Alexandr Krylov tvrdí, že Rusko si odbylo vrchol kosmického výzkumu v letech 1970 až 1991. Ročně tehdy Sovětský svaz vypouštěl do vesmíru stovky aparátů. Američané měli naopak nejpočetnější období na konci 90. let. Dnes vysílají okolo 70 družic ročně. Čína za první dekádu 21. století vystřelila 87 družic a všechny úspěšně, což je statistika, které podle Ogoňku Sověti ani Američané nikdy nedosáhli.

Katastrofální podfinancovanost

Ruský kosmonaut Anton Škaplerov na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS)

Vojenské ohledy ovšem nikdy nezmizely ze zřetele – i původně komerční satelity mohou přeneseně plnit vojenské funkce. Jako například za války v Jugoslávii, kdy západní telekomunikační operátoři vyřadily ze svých družic signál jugoslávské televize. Naproti tomu ryze vědeckých družic je málo – za posledních patnáct let Rusko a Čína vypustily 15 vědeckých sputniků.

Rusům z toho fungují jen čtyři, zbytek se odmlčel v prvním týdnu po vypuštění. Příčinou havárií a selhání je, jak jinak, katastrofální osekání rozpočtů.

A šéf Institutu kosmického výzkumu Ruské akademie věd Oleg Korablov řekl Ogoňku, že na léta 2018 a 2019 není vůbec jasné, jestli budou na výzkum nějaké peníze. Veškeré ruské síly jdou dnes do projektu ExoMars, na kterém se Moskva podílí společně s Evropskou vesmírnou agenturou.

Zábava namísto vědy

Věda je bita nejen v Rusku. Družice jsou dnes globálně určené pro telekomunikační služby a televizní vysílání. Trh se satelitním vysíláním má roční obrat 100 miliard dolarů, mobilní a navigační trh 70 miliard. Takové konce při vypuštění Sputniku 1 nikdo nečekal.

Rusko v tom všem hraje hlavně roli převozníka, který dopravuje na orbitu své i cizí kosmonauty a materiál. „Na trhu moderních technologií se ale podílí jen dvěma procenty. Elektroniku Rusové už léta dovážejí, a ve vývoji mají projekty, které jsou ve světě už dávno vyřešené,“ píše skepticky Ogoňok.

Globálním inovátorem číslo jedna je podnikatel Elon Musk, který vymyslel, jak postavit raketu třikrát až čtyřikrát levněji než dosud. „V konkurenci s ním prohrávají i americké a evropské firmy,“ říká Jonin. Poškodil komerční využívání jak ruské rakety Proton, tak evropské Ariane 5. Musk Dostává i zakázky Pentagonu a NASA, které dříve šly automaticky Airbusu, Boeingu a společnosti Lockheed Martin.

„Soutěžit s ním je těžké, a tak se přes všechny řeči o mezinárodní spolupráci vrací do kosmického vývoje tradiční národní rivalita. Budoucím lídrem v dobývání kosmu může být jedině ten, kdo se dostane na Mars nebo Venuši. Jen tak získá status, který měl Sovětský svaz po říjnu 1957,“ končí svou úvahu ruský magazín Ogoňok.