Šarádou k předčasným volbám

To, že současná vládní koalice je křehká a nesourodá se už ví od posledních voleb. To, že každý její krok je proto přirozeně provázen ostrými diskusemi, to se už také dlouho ví. Tak oč teď vlastně jde?

Vše odstartoval velmi tvrdý spor o nový zákoník práce a také diskuse kolem skandálu jménem Unipetrol. Koaliční KDU-ČSL nesouhlasila s vládním návrhem zákoníku práce a hlasovala pro zřízení vyšetřovací komise ohledně kauzy Unipetrol. Následovala nezvykle prudká reakce ze strany ČSSD, která vedla KDU-ČSL k velkému zmírnění svého postoje, avšak ČSSD o to už zřejmě nestojí. Je krytá určitým příslibem podpory ze strany KSČM.

Do toho se rozhodla z politiky odejít dosavadní ikona ČSSD Stanislav Gross a nově zvolený volení lídr ČSSD Jiří Paroubek útočí na všechny strany, včetně té vlastní, a také na prezidenta a dokonce na novináře. Zdá se, že se to setkává s odezvou, která Paroubkovi nahrává. V ČSSD hodnotí pozitivně, že je tu konečně lídr, který rozhádanou stranu staví do latě, ví, co chce a jak toho dosáhnout. Novináři si všímají, že ČSSD začíná slyšet ozvuky bývalé zlaté éry Miloše Zemana, kdy se také nadávalo na všechny strany a diskuse se nepřipouštěla.

Útoky na novináře jsou vždy vděčné, mnozí z nich nemají dobrou pověst, oprávněně, či nespravedlivě, a také se nemohou nijak moc bránit. Když se temně naznačí, že by se mohla zpřísnit mediální legislativa, zní to také hezky. Každého občas napadne, když vidí to mediální třeštění, že když si každý říká, co chce, je to chaos a není to žádný pořádek. Proto bič na novináře čas od času hledá každý aspirant na diktátora a často s tím má úspěch. Pořádek je přece lepší než chaos a ani demokracie není anarchie, že, tím spíše, že je třeba mít klid na práci. To už tu mnohokrát bylo. Demokratický politik by si měl takové útoky rozmyslet, protože by se mohl velmi snadno ocitnout na úplně opačné straně.

Ale dezorientována je i opozice. Jistá část KSČM by velmi stála o spolupráci s ČSSD už po těchto volbách a je velmi vstřícná. Odchod dlouholetého předsedy Grebeníčka, považovaného za komunistického konzervativce, by mohl být alibi k definitivnímu zahájení spolupráce. Proto může Paroubek spoléhat na jisté síly v KSČM a lidovcům naznačovat, že je nepotřebuje.

Zvláštní kapitolou je ODS. Její návrh na ústavní tyátr s řízeným trojím odmítnutím vlády Jiřího Paroubka svědčí o kvalitě jejího politického instinktu. Taková šaškárna, kterou ODS navrhuje, by totiž diskreditovala celý politický systém, který tu, jak zřejmě ODS neví, není pro srandu králíkům. Nevýhodou české Ústavy zajisté je, že podle ní není možné vypsat mimořádné volby, ani když se na tom shodne celé politické spektrum. Novelu, která by to měla změnit, předložili před časem senátoři.

Jenže ona to není chyba této Ústavy. Účelem takto pojaté Ústavy totiž bylo dát do ní pojistky proti předčasným volbám. Jejich tvůrci je totiž považovali za něco zcela mimořádného, co vždy svědčí o selhání politiky a politiků. Proto je třeba před jejich vypsáním nejprve vyčerpat všechny jiné možnosti, jak řešit politickou krizi. Proto Ústava předepisuje politikům, aby se například třikrát pokusili sestavit vládu, než k předčasným volbám sáhnou.

O těchto principech je samozřejmě možné diskutovat, zda-li jsou správné. Pokud se ukazuje, že česká politika je natolik rozhádaná a vzájemně nekonstruktivní, že předčasné volby jsou často jediným možným řešením, pak je to třeba uznat a Ústavu v tomto smyslu změnit, jak to navrhují senátoři, podle jejichž návrhu by se v podstatě Poslanecká sněmovna se souhlasem prezidenta mohla sama rozpustit.

Rozhodně ale není možné podle receptu ODS Ústavu obcházet a činit si z ní tímto způsobem cár papíru. V praxi by to totiž vypadalo tak, že Sněmovna by nejprve vyslovila nedůvěru Paroubkově vládě. Protože by to dle ODS mělo být v souladu s přáním politických stran, nedůvěru by zřejmě vyslovovaly i vládní strany. To je první absurdita.

Pak by prezident téhož Paroubka pověřil sestavením nové vlády. Ten by sestavil tu samou, prezident by ji formálně jmenoval a Sněmovna by ji podle stejného klíče nevyslovila důvěru. Pak by předseda Poslanecké sněmovny opět téhož Paroubka pověřil sestavením další vlády, opět té samé a prezident by ji jmenoval a pak by opět nedostala důvěru. Teprve potom by prezident mohl vypsat volby, přičemž by možná ještě mohla vypuknout diskuse, zda-li prezident neměl právo ještě jednou jmenovat předsedu vlády, opět Paroubka, ještě před předsedou Poslanecké sněmovny. Protože Ústava toto právo prezidentovi dává dvakrát a je otázka, zda-li do toho počítat i premiéra, který už jednou důvěru dostal. Tak by celá fraška měla opravdu tři reprízy.

Jestli k něčemu takovému dojde, pak se česká politika definitivně přestěhovala do Kocourkova.

Přitom úvahy o předčasných volbách jsou v zásadě zbytečné, když do těch řádných zbývá pár měsíců. To, že o nich už léta mluví opoziční ODS, dá se pochopit, její preference jsou na vysoké úrovni a nemusí to vydržet, zvláště, když nyní dostala daleko těžšího soupeře, než byli druhdy Špidla a Gross.

A to že se nimi koketuje i sám Paroubek, také se dá vysvětlit, vzorem je sousední Německo, kde kancléř Schroeder jimi zaskočil opozici, která je nakonec nevyhrála, byť měla velkou převahu v preferencích.

Jediné, co v této úvahách trochu pokulhává, je zájem země.