Samizdatové nakladatelství Index

Po návratu z Kuby v roce 1965 se Bedřich Utitz stal vedoucím německého vysílání Československého rozhlasu. Své vysílání pouštěl do východního a západního Německa, a zatímco na západě získal podporu, v komunistickém východním Německu se stal politicky nepohodlným. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy byl Bedřich Utitz dvakrát vyslán do západního Německa – poprvé pro reportáž a po návratu byl vyslán podruhé, tentokrát na roční dovolenou. V nové vlasti strávil zde 37 let.

Bedřich Utitz se usadil v Kolíně nad Rýnem a potřeboval si najít živobytí, a tak mu nabídka z Německého ústavu pro mezinárodní vztahy pod ministerstvem zahraničí přišla velice vhod. Od ústavu získal grant a úkolem bylo napsat publikaci o česko-německých vztazích. Po několikaměsíční práci byl rukopis hotov, avšak přišlo veliké zklamání, kniha byla pro nedostatek citací odmítnuta. Bedřich Utitz se nevzdal a domlouval se s bonnským nakladatelstvím. Ovšem ani u nich nesplňovala publikace správná kritéria, Bedřich Utitz musel svou práci doplnit kapitolou o vztazích Československa a východního Německa. Tuto část dopsal politolog Adolf Müller (1929-2002), a tím byla započata vzájemná spolupráce, na jejímž konci stálo nejvyšší státní vyznamenání, Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

„O nás obou bylo známo, že jsme se v Pražském jaru angažovali. Takových lidí tam bylo ještě několik a ta část exilu, s nimiž jsme byli v kontaktu, nás vyzývala: 'Dělejte něco, založte stranu politickou, sdružení nebo spolek…' Nějak jsme si řekli, že něco bychom měli dělat. Ani nevím, jak jsme na to přišli, ale tady (v západním Německu) byli autoři, které známe a kteří v Československu nemohou publikovat a ještě více autorů bylo v Československu, kteří nemohou publikovat. Už mají částečné rukopisy nebo na nich pracují. Tak co kdybychom je vydávali tady?“

Počátky Indexu

Svůj návrh projednávali s Tomášem Kostou i s Pavlem Tigridem, oba myšlenku založení samizdatového nakladatelství podporovali, ale nikdo nevěřil v úspěch. Současně vzniklo v Torontu nakladatelství Josefa Škvoreckého Sixty-Eight Publishers, přičemž manželka pana Škvoreckého byla k založení Indexu velice skeptická. Také potřebovali pro nakladatelství zajistit základní kapitál. Při jedné příležitosti se Bedřich Utitz zmínil o finanční situaci své známé, hraběnce Metternichové, a tato štědrá paní poskytla Indexu peníze ve výši 25 000 marek. Úspěchu dopomohla i švýcarská tiskárna, která přislíbila tisknout knihy za sníženou sazbu. Proroctví známých Bedřicha Utitze a Adolfa Müllera o možném fiasku se naštěstí nevyplnily a nakladatelství založené v roce 1971 se postupně rozrůstalo.

Index sliboval vydání jedné knížky měsíčně, ročně by tak plnil kvótu 12 knih. V letech 1972 a 1973 po počátečním rozmachu přišel útlum a počet vydaných knih se omezil vinou finančního zadlužení. Mohlo dojít k předpovídané situaci a Index mohl skutečně po dvou letech činnosti přestat vydávat. Ke konci 70. let, po zlepšení finanční situace, se původní ohlašovaný počet vydání znovu naplnil a v 80. letech už Index nebyl existenčně ohrožen. Ročně vydával 9- 12 knižních titulů. Knihy balily rodiny Bedřicha Utitze a Adolfa Müllera doslova na klíně.

Prvním titulem samizdatového nakladatelství Index byl Jelení brod od Jiřího Hochmana, mezi dalšími byly na příklad Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále, Pavel Kohout: Kde je zakopán pes nebo Ludvík Vaculík: Milí spolužáci. Index nevydával pouze beletrii, ale také aktuální politické studie, mezi nimi knihu Ladislava Bittmana: Mezinárodní dezinformace nebo Josefa Frolíka: Špion vypovídá. Významným tématem bylo také Pražské jaro (Zdeněk Mlynář), normalizace (Milan Šimečka) a formování politické opozice v Československu, stejně jako dějiny Československa (Jaroslav Klofáč) i dějiny zemí SSSR (Pavel Tigrid). Index vydával i zahraniční autory, mezi nimi George Orwella. Konaly se i rozhovory a čtení s autory. Svou činnost provádělo nakladatelství výborně, samizdatové knihy se v Československu mezi lidmi šířily a ovlivňovaly především mladou, ale i starší generaci.

Pašované knihy

Tituly nebyly pouze od exilových autorů, ale také od spisovatelů z Československa. Z nákladu 1000 – 1200 výtisků bylo 200 – 300 kusů přiváženo do Československa, kde byly zadarmo rozdávány. „My jsme od začátku věděli, že se nějakým způsobem musí knihy dostat do Československa. Našlo se několik mladých lidí ve Francii i v Anglii, kteří v malých upravených vozidlech, to byly takové malé obývací karavany, jezdili do Československa na dovolenou. Měly dvojité dno a vozily Svědectví (vydával Pavel Tigrid v Paříži) a Listy (vydával Jiří Pelikán v Římě) do Prahy a zastavovaly se v Kolíně, kde jsme jim doplňovali náklad našimi knihami. Jezdila také normální auta, nejen obývací. To byla hlavní možnost, jak dostat knihy ve větším množství do Československa. Jen jedenkrát se stalo, že vůz estébáci chytli, jestli úmyslem nebo neopatrností pražského posla. Dokonce seděli ve vězení, ale nikomu z nás to nezazlívali.“ Rukopisy autorů byly z Československa přiváženy do Kolína k balení a následnému tisknutí. Jak Bedřich Utitz dodává, jednalo se o převoz rukopisů především diplomatickou cestou.

Po Sametové revoluci už nebyla činnost samizdatového nakladatelství potřebná a Index v Kolíně nad Rýnem byl rozpuštěn. Poslední knižní tituly se přivážely do Prahy, kde byly v knihkupectvích prodávány. „Z Kolína přivezli menší náklaďák zbytků, které jsme měli ještě na skladě. V novinách stálo, že ve dvou knihkupectvích, jedno bylo na Vinohradech, se budou tehdy a tehdy prodávat knihy Indexu. Já jsem tam hned brzy ráno zajel, to bylo ještě před otevírací dobou, a tam stála fronta osmdesáti nebo sta převážně mladých lidí a čekali, až se otevře. Já jsem stál na druhé straně chodníku a když otevřeli a vycházeli první kupci a začali ukazovat, co si koupili a listovat v tom, tak jsem chtěl jít na druhou stranu a bavit se s nimi. Ale já jsem nemohl, mně se tak stáhlo hrdlo, že bych se býval s nimi nemohl bavit, jak jsem byl dojatý. A to jsem ještě dodnes.“

Po roce 1989 se mohl Bedřich Utitz vrátit do Prahy, ovšem manželka byla proti, nechtěla další emigraci a toužila dožít v Kolíně nad Rýnem. Ale jak ubíhal čas, i ona si uvědomila, že by chtěla Prahu ještě někdy vidět. V roce 2005 se rodina Utitzů odstěhovala z Kolína nad Rýnem do hlavního města České republiky. Po dlouhé nemoci ale zemřela v roce 2007. Bedřich Utitz ke svému životu dodává: „Přesto bych řekl, že jsem měl za prvé zajímavý život a za druhé šťastný život. Měl jsem vždy přátele, měl jsem rodinu, měl jsem ženu, se kterou jsem oslavil zlatou svatbu. Mám děti, které jsou ke mně nesmírně hodné. Mám vnoučata, pravnoučata, tak co chci víc? Jediné, co mi dnes chybí, je právě manželka.“

O nakladatelství Index jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 11. 6. 2010.