Sama. Příběh Věry D., která jako židovská holčička zůstala opuštěná v Praze

Věra D. se narodila 31. března 1935 jako Richterová. Tatínek byl Rakušan a pocházel z Aše, maminka Jolana přišla na svět na Slovensku v početné židovské rodině Weiszových (měla osm sourozenců), vyrůstala však v Napajedlech na Moravě.

Před svatbou pan Richter přestoupil k judaismu. S manželkou a malou Věrou žil v Praze, až do roku 1937, kdy získal výhodné zaměstnání ve Varnsdorfu. Richterovi se tam přestěhovali, ale už za rok, když Němci obsadili pohraničí, utíkali zase zpátky.

Po okupaci byli židovští příbuzní Richterových většinou v cizině nebo deportováni do vyhlazovacích táborů. Babičku, paní Weiszovou, zavraždili v Osvětimi, tetu Amálii (Malčinku) našli vojáci britské armády v Bergen Belsenu jako jedinou živou v hromadě mrtvých.

Věru a její maminku chránilo poměrně dlouho smíšené manželství. 15. ledna 1943 však otce sebralo Gestapo:

„Stál za tím gestapák, který se jmenoval Bönish, a hlavní důvod byl, že se otec coby občan rakouské národnosti odmítl rozvést se svou židovskou manželkou. Odmítal také přijmout tu ,čest‘ být nasazen do první linie wehrmachtu a nechat se zabít.“

Věznili ho v káznici Bernau, odkud měl být později přeřazen do koncentračního tábora.

V lednu 1945 musela Věřina maminka Jolana do terezínského ghetta. Její příbuzní byli buď mrtví, nebo v lágrech, členové otcovy rodiny žili daleko v Sudetech. Nenašel se nikdo, kdo by si vzal k sobě desetiletou židovskou dívku, byť mezitím pokřtěnou a po otci Rakušanku.

Transportní vlak před Jägerkaserne, Terezín 1943

„Máma se mnou obcházela různé známé, ale nikdo mně nechtěl. Měli zřejmě strach. Až nakonec jakýsi pan Trojan řekl, že už jsem velká holka, že to zvládnu doma sama a že si k němu někdy můžu přijít pro peníze,“ vyprávěla Věra v roce 2010.

Maminka musela nastoupit do transportu, z pochopitelných důvodů se bála vzít dceru sebou, a tak Věra v břevnovském bytě osaměla.

Pan Trojan jí nepomohl. Konce války se dožila jen díky pomoci dvou lidí – nebýt jich, skončila by zřejmě v sirotčinci nebo v lágru.

První dobrou duší byl obchodník Chmelař, u něhož Richterovi nakupovali potraviny:

„Šla jsem k němu a řekla jsem, že mám hlad a nemám lístky. On mi dal kousek chleba a říkal, ať zase v pondělí přijdu. Tak jsem chodila, psal všechno ,na futro‘ a vždycky mě ujišťoval, že to máma zaplatí, že se brzy vrátí.“

Další člověk, který opuštěné holčičce pomáhal, byl domovník Jan Kameník: Nařídil jí například ošetření, když onemocněla.

Desetiletá Věra byla několik měsíců odkázaná na milodary a soucit v podstatě cizích lidí – a taky sama na sebe. Počínala si obdivuhodně dospěle, nepřestala chodit do školy, připravovala si jídlo:

potravinové listky na maso

„K snídani jsem měla chleba namočený v teplé meltě, k obědu chleba namočený v octu a k večeři jsem si dávala lahůdku – chleba namazaný hořčicí.“

Oba rodiče nacismus přežili. Maminka Jolana se vrátila z Terezína 10. května 1945, otec, přijel o šest dní později:

„Máma ho ani nepoznala – vlastního manžela. Zůstaly mu stejné jenom oči. Já ho ale poznala hned, podle hlasu. A volala jsem: ‚Mami, vždyť to je táta, pusť ho dovnitř!‘“

Vyprávění Věry D., rozené Richterové, si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.

autor: adr
Spustit audio