Saddámův režim svržen

Ještě chvíli se nikdo neodvažoval vyjít ani na náměstí před hotelem. A potom jakoby z ničeho nic se začaly objevovat záběry jásajících Bagdáďanů z východní, převážně šíitské části města. Jásot - a také plenění státních a režimních budov. Ozbrojený odpor rychle slábl a Bagdád čtvrť za čtvrtí obsazovaly americké jednotky. Po čtvrté hodině místního času, který je o dvě hodiny napřed oproti času středoevropskému, k novinářskému hotelu Palestine, obklopenému režijními budovami a obytnými domy příslušníků saddámovské tajné služby, dorazily spolu s tanky i desítky vozidel americké armády.

Bizarní surrealistická scéna jejich příjezdu zcela prázdnou a vylidněnou ulicí skončila na chodníku před hotelem, na kterém ještě včera irácký ministr informací zahraniční novináře přesvědčoval, že Bagdád je plně v Saddámových rukou a Američané raději páchají u bran města hromadné sebevraždy. A v osmnáct hodin čtyřicet devět minut na stejném kulatém náměstí před hotelem americký ženijní tank za jásotu stovek Iráčanů srazil největší sochu Saddáma Husajna ve městě na zem.

Saddámům režim ztratil pětimilionový Bagdád za necelých pět dní a pokud diktátor vůbec ještě žije, je na útěku. V průběhu odpoledne dokonce libanonská televize oznámila z Bagdádu, že podle jejích informací je Saddám Husajn na ruském velvyslanectví a Rusko ho podle předem připravené dohody se Spojenými státy má odvést ze země. Na této upřímně řečeno těžko uvěřitelné informaci je nejzajímavější právě fakt, že pochází od libanonské a tedy arabské televize. Může být tedy vnímáno jako jasné přiznání toho, že arabské veřejné mínění připouští a uznává, že Saddámův režim je u konce.

A to by ještě před týdnem v arabském světě přiznal jenom málokdo. Pocity arabského světa popsal asi nejlépe přímo z hotelu Palestine zpravodaj agentury Reuters Chálid Jakůb Uwais: "Je to jako kdyby irácké tanky projížděly po Páté avenue v New Yorku anebo po Picadilly Circus v Londýně. Je to úplný pád Bagdádu". "Jako bych byl pod vlivem LSD", řekl francouzskému deníku Liberation ve středu pětadvacetiletý Ádil z města Zobajr na jihu Iráku, "Svět se mění z černobílého na barevný".

Nastávají tedy rozhodující dny a týdny celé operace, ve kterých se vojenské vítězství spojenců musí proměnit v politickou stabilitu. Boje budou velmi pravděpodobně ještě několik dní pokračovat. Pokud se Saddámu Husajnovi a alespoň části jeho vedení podařilo uniknout z Bagdádu, mohou se pokusit zachytit se v jeho rodném městě a vůbec nejloajálnější kmenové baště, městě Tikrit, asi sto sedmdesát kilometrů na sever od hlavního města. Může se také ještě pokusit ukrýt v Sýrii.

Jedno je však po středě absolutně jisté a nezvratné. Saddám Husajn je minulostí. V nejbližších dnech půjde o nastolení pořádku a zajištění zásobování a dodávek alespoň základních potřeb pro všechno irácké civilní obyvatelstvo. Ze zkušeností už několik dní dobytého iráckého jihu lze vyvozovat první závěry. V Basře britské velení dosazuje k moci prozatímní regionální vládu známého a uznávaného šíitského představitele.

V Nasíriji, o něco dále na sever, Američané předávají část vedení města a okolí asi nejznámějšímu iráckému opozičnímu představiteli Muhammadu Šalábímu a jeho milicím. A v Nadžafu zase jiné méně známé ozbrojené složce exilového odboje. Celou zemi tedy jak se zdá bude prozatím řídit vojenská správa spojeneckých sil.

Regiony a města ovšem budou postupně předávány dosavadní irácké opozici. A tak mě napadá, co si asi při pohledu na jásající Iráčany ve středu říkali všichni ti, kdo tolik kritizovali spojeneckou invazi ke zničení diktatury Saddáma Husajna. Ale k tomu se vrátíme zítra.