S komunisty za mír na celém světě

24. únor 2003

Asi nejsem jediný, v kom vyvolaly nedávné demonstrace proti válce s Irákem vzpomínku na tzv. mírové hnutí z 50., 60 a 70. let. Tehdy to vypadalo tak, že na jedné straně stáli ti, kdo chtějí válku (čili vlády zemí severoatlantické smlouvy v čele s USA), a na druhé straně tábor míru - tj. sovětský blok.

Toto schéma se podařilo vsugerovat masám na obou stranách železné opony, třebaže odporovalo zdravému rozumu. Agresivní ideologií disponoval nikoli Západ, ale sovětský blok, který navíc podporoval tzv. národně osvobozenecká hnutí a teroristické skupiny kdekoli na světe. A potom: jestliže někdo opravdu touží po válce, tak se do ní prostě pustí. Přitom Západ, údajná doména válečných štváčů, nejen že tak nečinil, ale ztrácel ve 3. světě jednu pozici za druhou.

Vsugerované schéma mělo tuhý život. Naočkovanou nechuť k atlantické alianci veřejně vyznal dokonce jeden z ministrů Zemanovy vlády ? a měl kladný ohlas.

Tentokrát je to jiné. USA se netají chutí jít do války s Irákem a uvádějí důvody. Jsou pádné. Neméně pádné jsou i některé námitky jejich oponentů. Je to dilema, které by mělo maximálně mobilizovat zdravý rozum, neboť řešení je náročnější než kdysi. Počítá dosavadní systém úmluv zvaný mezinárodní právo vskutku se všemi dnešními možnostmi agrese? Myslím, že ne. Nebo morální nepřípustnost preventivního útoku: lze vyčítat Izraeli, že v předvečer tzv. sedmidenní války zničil vojenskou techniku nepřítele? Opět si myslím, že ne.

Místo mobilizace racionality jsme znovu svědky jejího fiaska. Argumenty pro a proti se vzájemně míjejí, rozumný závěr je v nedohlednu. Zdá se, že znovu ožívá demagogické schéma z doby před půlstoletím. Dnešní demonstranti skandovali podobná hlesla, bylo vidět dokonce stejné pomůcky: figuríny strýčka Sama nebo břicháče v cylindru s měšcem dolarů apod.

Na rozdíl od některých západních zemí byl u nás průběh této návratné horečky slabý. Pár stovek mladých rozhněvaných mužů masy nerozhýbal. Je to pozitivní zjištění? Pokud to svědčí o určité odolnosti vůči demagogii, pak ano. Pokud je to projev celkové ochablosti, pak asi ne. " Jeden fenomén zdejšího protiválečného horlení však zasluhuje pozornost. Pokud se nemýlím, bylo to poprvé, kdy naši mladí rozhněvaní mužové (zajisté i ženy) - jinými slovy: naši anarchisté " našli veřejně, tedy na ulicích a náměstích, společnou notu se soudruhem Grebeníčkem a jeho stranou zvláštního ražení.

Rostoucí vliv KSČM v poslaneckých řadách je dílem hlouposti těch, co nešli volit, čímž zvýšili váhu hlasů odevzdaných pro tuto stranu. Příště snad budou rozumnější. Sblížení komunistů a naší radikálně levicové omladiny je z jiného soudku. Je rozšířením potenciálu, ze kterého míní naši komunisté v budoucnu těžit. Jiným jejich lovištěm je zemanovsky zjitřená část ČSSD, což ukázaly právě probíhající prezidentské tanečky. KSČM odtud přetahuje staré firmy, lze-li tak říci. V anarchistické mládeži však vidí živnou půdu, na níž by mohl vzklíčit její dorost, její komsomolská směna.

Zkrátka: KSČM rozšiřuje svou společenskou základnu. Dělá to stejně jako ve 20., 30. i 40. letech. Totiž tak, že loví v kalných vodách. Využívá absence zdravého rozumu těch druhých. Sama si ale počíná chytře.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio