Rybí obojživelníci

13. prosinec 2011

Když chceme vyjádřit skutečnou bezmoc, řekneme, že se cítíme jako ryba na suchu. Všechny ryby však nejsou na souši bezbranné. Mnohé druhy se pobytu mimo své přirozené prostředí celkem dobře přizpůsobily.

Čichavci šedí a další ryby označované souhrnně jako labyrintky dokážou dýchat vzduch díky rozsáhlému labyrintu v dutině nad žábrami. Asijské ryby lezci opouštějí vodní živel řádově na hodiny a dýchají přitom kůží. Podstatně větší výdrž mají mimo vodu dvojdyšné ryby bahníci. Ve vodě dýchají žábrami, ale když vodní zdroj vyschne, přejdou na dýchání plícemi. Bahníci však přečkávají období sucha v klidu a jejich aktivita omezuje jen na základní životní pochody. Úroveň jejich metabolismu dosahuje jen 1/60 obvyklé intenzity. Afričtí bahníci si vylepšují přísun kyslíku dýcháním vzduchu, i když jsou ve vodě. Jejich žábry nemají potřebnou kapacitu. Pokud by byl bahník africký odkázán jen na vodní prostředí, pak by se udusil.

Žádná z obojživelných ryb se nevyrovná halančíkovi mangrovovému (Kryptolebias marmoratus). Tahle na první pohled tuctová, drobná rybka obývající pobřežní pásmo amerických tropů vydrží na souši až dva měsíce a její metabolismus zůstává po celou dobu na stejné úrovni, jako když se halančík prohání vodou.

Halančík mangrovový dává za normálních okolností přednost mělkým jezírkům. Hledá si tam úkryt například v opuštěných norách krabů, pod kořeny, kameny nebo pod skořápkami kokosových ořechů. Nepohrdne však ani tak exotickým příbytkem, jako je prázdná plechovka od piva. Když jezírko vyschne, halančíci se buď stačí stáhnout do hlubší vody nebo se zkoušejí popasovat s úskalími přechodného pobytu na souši. Jejich organismus přitom prodělává dramatickou přestavbu. Halančík přestane dýchat žábrami a výměnu plynů mezi tělem a vzduchem mu začne zprostředkovávat pokožka. Změna není trvalá. Jakmile se rybka dostane zpátky do vody, začne opět dýchat žábrami. Někdy se halančík uchyluje na souš zcela cíleně. Z vody prchá, pokud v ní nebezpečně stoupnou koncentrace vysoce toxického sirovodíku. Stěhování z vody na břeh pozorovali vědci dokonce i v případě, že se voda nepříjemně ochladila nebo v jezírku začalo být těsno a ryby se začaly vzájemně napadat.

Nezvyklou únikovou strategii halančíků objevil čirou náhodou americký zoolog Scott Taylor. Při průzkumu mangrovového porostu v Belize zakopl o kládu ležící na dně vyschlého jezírka. Z díry v dřevě vypadli živí halančíci. Při poklesu vodní hladiny naleznou tyhle rybky padlý kmen stromu navrtaný larvami hmyzu a vmáčknou se do opuštěných těsných chodbiček.

Halančík mangrovový

Životní styl halančíka mangrovového je unikátní i v mnoha dalších ohledech. Ve způsobu, jakým plodí potomstvo, má mezi obratlovci jediného konkurenta, a tím je blízce příbuzný halančík Kryptolebias ocellatus. Tyto dva druhy halančíků jsou hermafroditní. Znamená to, že mají jak samičí tak i samčí pohlavní žlázy a jsou s to produkovat oba typy pohlavních buněk. To není mezi rybami zase až tak vzácný fenomén.
Hermafroditovi nic nebrání v tom, aby měl potomky sám se sebou. Většina se tomu však vyhýbá. Oplodňuje svými spermiemi jen cizí vajíčka a vlastní vajíčka si nechává oplodnit cizími spermiemi. Potomstvo pak v sobě kombinuje dědičné vlohy dvou různých jedinců, což mu zajišťuje vyšší životaschopnost. Halančík mangrovový plodí potomstvo samooplozením. Uvolní najednou jak vajíčka, tak i spermie. Když se jikry oplodní, uloží je mezi zrnka vlhkého štěrku.
Po několika generacích vzniklých samooplozením se vytvoří geneticky „jednobarevná“ skupina ryb, která se z hlediska proměnlivosti dědičné informace chová jako klon – tedy skupina geneticky totožných jedinců. To by vehnalo halančíky záhy do slepé evoluční uličky. Geneticky „jednobarevné“ populace mívají velké problémy při změně podmínek, protože se mezi nimi nenacházejí nositelé vloh vhodných pro přežití v pozměněném prostředí.

Halančíci umějí z této evoluční pasti vyklouznout. Čas od času se mezi nimi objeví samci – jedinci, kterým se vyvinula pouze varlata. Ti pak navštěvují populace různých klonů a pokoušejí se tam oplodnit vajíčka hermafroditů. Pokud se jim to podaří, zanesou mezi „jednobarevné“ klony nové varianty genů a populace je z genetického hlediska rázem pestřejší.
Zřejmě i díky tomu netvoří populace halančíků mangrovových uniformní hejno. Nedávný výzkum rybek, jež zplodil sám se sebou jediný rodič, odhalilo překvapivou rozmanitost v chování geneticky uniformního potomstva. Rybky se navzdory prakticky totožné dědičné informaci výrazně lišily v reakci na stejné podněty. Když je vědci například umístili do nového, nezvyklého prostředí, chovaly se některé rybky ustrašeně. Jiné však projevily velkou dávku nebojácnosti a zvědavosti. Čile se zajímaly o své okolí a horlivě ho zkoumaly. Už to naznačuje, že halančíci mangrovoví se do evoluční slepé uličky asi jen tak nedostanou.

autor: Jaroslav Petr
Spustit audio