Rusko a my Češi

Člověk je součástí různých společenství, přičemž to jazykové (chcete-li: národní) umožňuje vzájemnost snáze a za jistých okolností, nijak mimořádných, přeje prožitku společného MY. S naším českým MY máme potíže, jako unisono se v nás probouzí vzácně. Myslím, že se tím od jiných národů trochu lišíme. Dokonce i od těch, které jsou nám zeměpisně blízké. Naproti tomu postavení mnohem početnějších Rusů na zeměkouli i povaha jejich dějin vedly k tomu, že ruská velikost (měl bych spíše říci "velkolepost"), jednou ohrožená, ne-li ztracená, jindy triumfálně znovunabytá, je tématem, které má své pevné místo téměř v každé jednotlivé ruské duši.

Snad každý člověk má některé základní potřeby, jejichž neuspokojení ho činí nešťastným. Především potřebu bezpečí, potřebu minima komfortu a v neposlední řadě potřebu jisté sebeúcty. Do jisté míry lze frustraci jedné čelit nasycením jiné. Cítím-li se ohrožen a trpím-li nouzí, může mě zkonejšit vědomí, že jsem součástí velkolepého celku, na jehož slávě se podílím. - Zažil jsem ještě generaci ruských běženců, říkalo se jim "bílí". Vyhnal je rudý teror, ten leninský. Odpuzoval je i ten stalinský. Naše první republika byla vůči nim vstřícná. Někteří s tím ale měli potíže (zdůrazňuji: někteří). Údajně úspěšné stalinské pětiletky a vítězné tažení Rudé armády za 2. světové války jim byly i v jejich prekérní situaci jistou satisfakcí: dokladem slávy Mátušky Rusi.

Zhroucení státu, který je vnímán jako vlast, vnímají jeho příslušníci jako závažné trauma. Zejména jde-li o zhroucení implozí, o rozpad vnitřní slabostí. Tím spíše, je-li spojen s materiální nouzí, se starostí o přežití. Rusové to nedávno zažili. Za Jelcina mnozí nedostávali žádný plat, žádný důchod. Někteří to nepřežili. Putin jim nabídl perspektivu bezpečí, minima komfortu a zejména novou sebeúctu, pocit velikosti. Mají ho rádi (až na výjimky). Vrátil Rusko do starých kolejí.

Ustrojení českých myslí je jiné. Potřebu sebeúcty si zajišťujeme většinou každý po svém, často za okolností nepatřičných. Proč ji nespojujeme s úctou k vlasti, toť otázka téměř dramatická. Odpověď na ni nehledáme, asi bychom si vjeli do vlasů. Vždyť spolu neumíme mluvit ani o jednodušších věcech. Snazší je zapátrat, co pro nás znamená Rusko. Ani to není snadný úkol. Zejména proto, že naše kolektivní paměť je přetržena. Prostě jsme na mnohé ze své minulosti zapomněli.

Jako novodobý národ jsme se začali tvořit před dvěma staletími. Uvážíme-li podobu české krajiny, měst a vesnic, způsob našeho života atd., zjistíme, že vnějškovými parametry patříme k Západu. Jiný však byl stav české duše. Západ, to byli především Němci, jejich početní, ekonomická i kulturní převaha. Naši buditelé a jejich pokračovatelé sice podali znamenitý pedagogický výkon, ale počáteční stav, naše plebejství, činil jeho plné přijetí nesnadným. Nahlédneme-li do Jiráskova F. L. Věka, zjistíme, že od počátku obrození figuruje iluzorní představa Ruska jako úlevná protiváha našeho pracného mentálního vrůstání do západní kultury. Byla tu i náklonnost k Francii, ale tu cítili někteří vzdělanci, nikoli široké vrstvy. Slovanské horování, veliké dubisko na Východě, to byla významná položka prožívání naší národní identity. Nezapůsobilo Havlíčkovo částečné prozření. Ani Masarykův spis Rusko a Evropa. Do českého povědomí se vepsal mýtus, jehož temnou stranu obsadil německý křižák, jezuita, Řím a habsburská Vídeň. Brýlí slovanského (čili ruského) mámení se nezbavil Palacký, ani naše politické elity za 1. světové války, naši národovci za 1. republiky, ani Beneš za 2. světové války. V meziválečném dvacetiletí naše levice, nejen ta komunistická, vnímala bolševický režim jako nadějnou inovaci a nevšimla si, že jde o amalgám radikálně socialistické rétoriky a ruské imperiální ideje. To platí i o levici jinde, bohužel.

Neměli jsme s Ruskem přímou zkušenost. Tu měli Poláci, Baltové, Finové aj. Polská Armija krajowa vedla partyzánskou válku proti německým nacistům a po jejich ústupu proti Rudé armádě. Pro nás byla osvoboditelkou. "Přišli včas, jak vojska z dávných kronik". Po protektorátním dusnu to lze psychologicky pochopit. Když pak přišli v osmašedesátém, vnímali to mnozí u nás jako nepochopitelnou absurditu. - České cítění a myšlení prostě trpí odshora (počínaje hlavou státu) až dolů jakousi slabostí pro Rusko.

Západ nezneužil rozpadu Sovětského svazu za Gorbačova a Jelcina (Putin to nazval "největší geopolitickou katastrofou 20. století"). Jakmile se Rusko zmohlo (díky ropě a zemnímu plynu), vsadilo na autoritativní režim, na svou imperiální ideu a na protizápadní kurs. Podporuje Írán, Sýrii, posiluje zahraniční rozvědku. Ruský kapitál, který se chová jinak než píší učebnice, proniká neprůhlednými cestami na Západ.. I my jsme ve sféře ruského zájmu. Možná, že to u nás někdo sleduje, ale v podstatě o tom nic nevíme. Nemáme tušení, kdo je u nás figurkou na ruské velmocenské šachovnici. Rusko má spoustu peněz a může korumpovat. My jsme snadno korumpovatelní. A pomocí ropovodů a plynovodu je celá západní Evropa je snadno vydíratelná. Myslím, že je nejvyšší čas brýle ruského mámení odložit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .