Rudolf Kučera: Obrana státní správy

Nejde přitom o hledání nějakých velkých politických osobností, budovatelů států, jak si na počátku 16.století myslel Machiavelli ve svém díle Vladař. Jde o budování institucí a demokratického právního řádu, který bude respektován, a když to bude nutné, státní mocí vynucován. K tomu nakonec také Machiavelli došel ve svém díle Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia. Byla to práce o úspěšném budování římské republiky. Podle Machiavelliho konečného přesvědčení je pro stabilitu státu nejdůležitější institucionální řád, zakotvený v zákonech, protože republika není vládou lidí, ale práva. Také my se dnes potýkáme s podobnými problémy. Dnešní komentář jsem nazval Obrana státní správy a mám pro to tyto důvody.

Stejně jako za komunismu i dnes existují lidé, kteří šíří ve společnosti odpor vůči státní správě a obviňují ji ze všeho možného. Že je neefektivní, nevýkonná, mnohdy zkorumpovaná. A že je proto správné ji snižovat mzdy, dokonce tarifní, že je možné ji s každou novou politickou garniturou z velké části vyměňovat, svádět na ni všechny možné hříchy, chovat se k ní arogantně atd. To vše je oblíbenou zábavou téměř každé nové politické garnitury. Ve skutečnosti je tomu jinak, kamenem úrazu je sama jistá část politické garnitury, často polovzdělané vrstvy lidí, kteří si myslí, že jim mandát, získaný ve volbách, dává nárok na pravdu a činí z nich nějaké lepší lidi. Tancují pak po hřbetech lidí ze státní správy, protože dobře vědí, že se jim dost dobře nemohou bránit, protože jinak jim hrozí vyhazov.

V takovýchto poměrech u nás žádná výkonná a nepolitická státní správa nemůže vzniknout. Taková správa by totiž měla být oproštěna od politických tlaků a fungovat stále stejně bez ohledu na měnící se politickou vrchnost. Příkladů, kdy se dokonce ani po zhroucení nějakého politického režimu stát nepropadnul do chaosu, ale plynule přešel do nového režimu, je celá řada. Rakousko-Uhersko a následnické státy, Německo po druhé světové válce atd.

Možná se někteří z vás diví, proč ani po dvaceti letech svobodného českého státu nevznikl zákon o státní službě, který by zajišťoval státním úředníkům život bez strachu z čistek, kariérní řád, jenž by jim poskytoval, samozřejmě po splnění určitých předpokladů, perspektivu a klid na práci. Odpověď nemusí být složitá, stačí si jen uvědomit, že by to podstatně omezilo svévoli a všemocnost politiků. Nebo prostě jen těch, kdo stojí v čele různých institucí. Někdo tvrdí, že úředníci nebo jiní ze státní správy si postup v pracovním zařazení jenom vysedí a že se jim to musí zarazit. To je velmi hloupý argument. Služební léta znamenají důležité kritérium, znamenají větší zkušenosti a efektivnější vyřizování svěřené práce. A jestliže někdo ze státní správy dlouhodobě nepracuje nebo dělá chyby, neměl by mít žádný postup nebo dokonce by měl být ze státní správy propuštěn. Služebními léty se zvyšuje kvalifikace, schopnosti a názor, že by bylo lepší takové lidi finančně odírat a rychle je nahrazovat mladými, je z mnoha hledisek naivní.

Nebo uvedu jiný příklad. Nedávno vysvětloval v televizi ministr financí a paralelně s ním i další z nové vlády, že tarifní mzdy je možné krátit, protože máme pohyblivé složky mzdy, které je možné navyšovat u těch, kdo se ukáží jako výkonní. Ministr financí dokonce řekl, že on by zrušil všechny tarifní mzdy. Udělalo se mě nevolno, uvědomil jsem si, že jsme vydáni do rukou lidem, kteří u nás chtějí nastolit vládu svévole namísto budování řádu. Kteří u nás chtějí, jak by řekl Cicero, nastolit vládu lidí namísto vlády práva. Možná to řeknu příliš expresivně, ale tarifní mzdy jsou civilizační vymožeností. Chrání zaměstnance před libovůlí a svévolí zaměstnavatelů, skýtají jim určitou jistotu pro efektivní práci. Když se rozhlédnete kolem sebe uvidíte, že pohyblivé složky mzdy jsou často jen nástrojem vedoucích pro odměňování a zavazování si určitého okruhu oblíbenců a pochlebníků. Kritérium výkonnosti je až na druhém místě. A představa, že takto by vedoucí pracovníci mohli rozhodovat o celé mzdě, je v českých poměrech pro mnoho lidí děsivá.

I v pracovně-právních poměrech musí být určitý řád, který by se neměl libovolně měnit. Dnes oblíbené heslo, že lepší práce musí být lépe odměněna je jenom heslem. Musíme si totiž položit otázku, kdo ve státní správě určí, co je lepší práce. Odhlédneme-li od těch, o nichž jsem se už zmínil, to znamená lidí, kteří evidentně nemají ve státní správě co dělat, zůstává většina, která pracuje podle předpisů a plní svěřené úkoly. Chceme je odlišit například podle rychlosti práce? To by mohlo být ošidné, protože nejlepší řešení se často musí hledat, stojí čas, námahu a rychlé řešení může mnoho dlouhodobě někoho poškodit. Je například lepší ta pracovnice v sociální péči, která umístí víc ohrožených dětí do ústavní péče, nebo ta, které se po usilovné práci podaří udržet děti v rodině a postarat se o nápravu poměrů v ní? A takových příkladů by se mohla uvést celá řada.

Je pravda, že tarifní mzdy se většinou dohadují s odbory. Možná to právě nová politická garnitura nechce. Ve všech velkých západoevropských zemích jsou silné odbory či odborové svazy. Vznikly historicky z prostého důvodu, že totiž mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vždy existuje asymetrie v neprospěch těch, kdo se na práci nechávají najímat. Tuto asymetrii pak vyvažují odbory, které vyjednávají nějaký trvalejší vztah a určitý řád, zavazující obě strany. Odbory sice často dramatizují situaci, mají přehnané představy o výši mezd a jiných pracovních podmínkách, ale stále to je lepší než aby o všem svévolně a libovolně rozhodovali zaměstnavatelé. Kteří by nebyli omezeni ani tarifními mzdami. Odpůrci odborů často argumentují, že jsou sídlem levice, že podporují levicové strany atd. I to je mnohdy pravda, ale ne celá. Existují také odbory nelevicové, například křesťanské, které vycházejí z papežské encykliky Rerum novarum z konce 19.století.

V ní se totiž poprvé mluvilo o „spravedlivé mzdě“, na kterou má zaměstnanec právo a která je jednou z největších povinností zaměstnavatele. Mluví se zde také o nutnosti společenské solidarity, jinými slovy o potřebě sociálního smíru. Ten tedy není výplodem socialistů, jak se mnozí dnešní neoliberálové domnívají, ale výrazem křesťanského přístupu k sociálním problémům moderní doby. Papež Lev XIII. zde také mluví o potřebě sociální politiky státu a zaměstnaneckých svazů, odborů, které usilují o sociální spravedlnost. Mnozí dnešní podnikatelé se jistě ptají, odkud se vzala jejich údajná povinnost poskytovat spravedlivou mzdu? Když jejich jedinou povinností je docilovat zisk. Na to se těžko odpovídá, ale přesto: zaprvé se tato povinnost vztahuje pochopitelně především na křesťany, ale to neznamená, že se netýká i těch, kdo nevěří.

Jde totiž o to, aby si každý z nás uvědomil, že moje osobní svoboda není neomezená a nemohu si ji podle libosti užívat. Je totiž ohrožena nesvobodou druhých lidí, například těch, kdo žijí v nouzi a nejsou fakticky svobodní. Je proto v zájmu mé svobody pomoci druhým, aby byli také svobodní. Taková by mohla být odpověď ateistickým podnikatelům.

Dnes se ujala jakási móda bourání celé řady prvků státní správy pod heslem šetření. Není pochyby o tom, že šetřit je třeba a především je třeba zastavit prohlubující se zadlužování. Toho se ale v žádném případě nedosáhne snižováním nebo dokonce likvidací tarifních mezd nebo jakousi dekonstrukcí státní správy. Jen se tím prohloubí korupčnost prostředí. Na druhou stranu nejsou nejlepším řešením stávky, ale trpělivé přesvědčování veřejnosti, že neoliberální ideologie, které vládnou v hlavách představitelů dnešní politické moci jsou dlouhodobě rizikovým faktorem jak pro stát, tak pro občany. Že je třeba méně ideologických a více pragmatických přístupů, poučených historickými zkušenostmi.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.