Rudolf Kučera: Dnešní kapitalismus a naše situace

Na druhou stranu nízká hodnota měny vždy zdražuje importy a znevýhodňuje zahraniční obchodní partnery. Lidé pak kupují méně importované zboží, orientují se na domácí produkci a podporují tak zdravý hospodářský růst. Čína svou politikou znehodnocené měny vykonává obrovský tlak na západní státy. Jejich produkty se zdražují, klesá export a roste objem importovaného zboží. Tím klesá zaměstnanost a růst se zpomaluje.

V jednom komentáři v německém časopisu Die Zeit se mluví dokonce o počátku měnových válek na světovém trhu. Podívejme se například na devizové rezervy jednotlivých světových mocností. Největší, 2 454 miliard dolarů, má Čína, což znamená téměř jednu třetinu světových devizových rezerv. Následují Japonsko a Rusko, pak Saúdská Arábie, Taiwan, Jižní Korea a Brazílie, země, které profitují z vývozu.

Na druhou stranu se všechny země, které zažívají silný příliv zahraničních investic a tím zhodnocování svých měn, začínají bránit nejen levným dovozům, ale také přílivu zahraničního kapitálu. Brazílie například zavedla pro cizince daň na nákup brazilských dluhopisů, protože nechce, aby se její měna zhodnocovala. Pro nás může být tato snaha omezit příliv zahraničních investic něčím překvapivým. V Česku jsme se naopak snažili zahraniční investice přilákat, protože se zdálo, že zvýší zaměstnanost. Ve skutečnosti se tím omezily naše vlastní exporty. Stali jsme se montovnou, z níž vyvážejí zahraniční firmy své zboží do celého světa.

Zcela nedávno se americká sněmovna reprezentantů rozhodla zavést daň na zboží, které je díky znehodnocené měně nějakého cizího státu příliš levné. Toto opatření je zjevně namířeno proti Číně a je záměrnou obranou před negativními důsledky pro americkou zaměstnanost. Podobně jako Brazílie se i další země, jako například Indie nebo Jižní Korea, snaží omezit příliv zahraničního kapitálu, protože nechtějí, aby se jejich měna zhodnocovala, chtějí udržet svůj vlastní vysoký export do bohatých zemí. Zhodnocená měna může vést ke ztrátě konkurenceschopnosti a k větší nezaměstnanosti.

Každá rozumná vláda by se tedy měla bránit tomuto trendu. Jenže kdyby se tak chovaly všechny vlády, omezil by se v konečném důsledku hospodářský koloběh a růst po celém světě. Převládlo by ochranářství národních hospodářství. Otázkou pak je, jak bY bylo možné růst oživit. Podle názoru některých ekonomů a politiků by se to mělo stát vyššími stáními výdaji, což by ovšem znamenalo opětovné státní zadlužování. Jenže dnes je doba šetření a snižování dluhů.

Tedy toho, co vidíme v Česku. Otázka, kterou si ale musíme klást, zní, zda toto plošné šetření nepoškodí hospodářský růst. Česká vláda zatím zastává názor, že jen velmi málo. Když se však podíváme na současné poměrně značné zhodnocování české koruny, měli bychom mít obavy, protože to může být signálem pro zhoršování našich exportních schopností. Silná koruna je nepochybně omezí.

Již několikrát jsem ve svých komentářích poukázal na to, že i šetřit se musí umět. Může být šetření, které přivede do bídy a může být šetření, které pomůže překonat problémy se zadlužováním. O schopnostech české vlády správně šetřit mám už nyní jisté pochybnosti. Vidím totiž, že se vláda rozhodne pro nějaký způsob šetření, že dospěje k nějakým úsporným opatřením a málo přitom naslouchá hlasům, které upozorňují na možné negativní důsledky.

Vzpomínám si přitom na jeden příklad z minulosti. Po svém vyhození z Akademie věd jsem pracoval jako dělník a jednou jsme se dostali do jednoho pražského pivovaru. Tam přišel do vedení nějaký tzv.odborník z komunistického aparátu a hned navrhl, jak šetřit. Navrhnul, aby se pivní láhve nevymývaly v páře, ale jen studenou vodou. Celá jedna várka piv se tím zkazila a musela dokonce přijet armáda, aby pivo pomohla vylévat na nádvoří pivovaru do kanálu. Byla to ukázka šetření, které přivodilo velké škody. Tomu by se naše vláda měla vyhnout. Mám obavy, aby dosavadní šetření neoslabilo koupěschopnost obyvatelstva, poptávku po zboží a službách a tím neomezilo hospodářský růst.

Tyto obavy mohou být samozřejmě liché, protože Česko je stále ještě relativně bohatá země. Každopádně by ale každému šetření měla předcházet analýza ukazující, v čem jsou přednosti českého hospodářství, například v oblasti exportu. Ty by pak neměly být nijak poškozeny. Jednu z předností například vidím v dovednosti malých českých výrobců produkovat zboží, které najde svůj odbyt například na německém nebo jiném trhu. Největším nepřítelem hospodářského růstu jsou pak ideologie, ideologický způsob myšlení. Ten si totiž politikové nejsnáze osvojí a naopak jim nejvíce chybí praktické zkušenosti lidí, kteří se snaží ve vlastním zájmu uspět na trhu.

Ne jakýmkoli způsobem, i pomocí podvodů, ale pracovitostí a vynalézavostí, které v konečném výsledku prospívají celé společnosti. Takových lidí je naštěstí v české společnosti stále ještě hodně. Je ale přitom třeba se také ptát, proč tomu tak je. Podle mého názoru v tom, že jde o lidi, kteří v životě vyznávají nějaké hodnoty a nepohybují se jen v oblasti kalkulů a spekulací. Kapitalismus ostatně nevzniknul jen díky bezohledné dravosti jedinců, kteří měli tah na branku, ale díky lidem, kteří spojovali svůj zájem s empatií vůči ostatním lidem. Včetně těch, kdo nebyli tak draví a úspěšní. V poválečné době se proto v Německu ujalo označení sociálně tržní hospodářství. Obávám se, že u nás se dnes spíše prosazuje vrchnostenské pojetí státu, v němž se sociální redukuje na blahosklonné poskytování nějaké pomoci. Kterou je možné kdykoli redukovat podle momentálních potřeb. Máme už bůhví kolikátou tzv.proreformní vládu, ale výsledku nejsou uspokojivé. Chyba je přitom možná jenom v psychologii, těch, kdo jsou u moci, i normálních občanů. Podívejme se proto na jeden zajímavý trend v Německu.

Ve všech průzkumech veřejného mínění tam rostou Zelení, dokonce už předhonili i sociální demokraty a dostali se na druhou pozici za CDU-CSU. Přitom nenabízejí nic nového, nějaké velké reformy a transformace. Jenže právě proto s nimi voliči stále více sympatizují. Nedůvěřují totiž už těm všem velkým plánům na reformy a úspory. Vědí, že nakonec se z toho nakonec mnoho nebo vůbec nic nesplní, ale nějak to odnese normální občan. V dobách velkých slov a velkých plánů se proto Zelení najednou chovají tiše, drží se zpět, utlumili své vnitrostranické ideové spory, protože vědí, že to nikoho v době krize příliš nezajímá a dokonce to odpuzuje. Chovají se pragmaticky, disciplinovaně a tím zvláštním způsobem naplňují očekávání mnoha voličů, kteří pokládají věčné mocenské spory v CDU, SPD nebo Levici za nehoráznost v době, kdy má normální občan stále víc problémů v každodenním životě.

V každé společnosti se po čase projeví jistá únava z velkých reforem a příliš mnoha úsporných opatření. Zvláště když lidé vidí, že se jedná spíše o experimenty, vycházející ze všelijakých teorií. Pak se začnou v lidech, především střední a starší generace, kteří toho už hodně zažili, projevovat konzervativní sklony. Začnou mít pocit, že je třeba se vrátit do reality a snažit se v ní zařídit. Ne pomocí návratů k tomu, co bylo překonáno, ale pomocí hledání pragmatických cest do budoucnosti. Něco podobného lze očekávat i v české společnosti, i když rozdíly mezi námi a německou společností byly a budou velké. Také česká společnost začne dříve či později hledat konzervativní politiku, snažící se uchovat to dobré, i když ne nejlepší, a zbavit se jen opravdu přeživšího se.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.