Rozporuplní bratři Mašínové

Jak správně uvedl všechen náš tisk, je v otázce bratří Mašínů veřejnost rozpolcena. Domnívám se ovšem, že oněmi mrtvými, které skupina bratrů Mašínů po sobě zanechala, zejména těmi na československém území, dáváme komunistům do ruky zbraň, neboť ti potom mohou tvrdit, že odbojáři proti jejich režimu byli chladnokrevní zabijáci.

A tvrdí-li Mirek Topolánek, že ti, kteří přežili ze skupiny bratří Mašínů, patří mezi vítěze ve střetu s komunisty, dává tomuto názoru víceméně za pravdu.

O skupině bratří Mašínů jsem psal snad vždy jen v reakci na oslavu jejich odbojářství několikrát a nemám důvod cokoli ze svých názorů měnit. Proto se přidržím některých svých dříve zveřejněných myšlenek i formulací. O bratrech Mašínech většina lidí ví jen to, že se spolu s Milanem Paumerem prostříleli do Západního Berlína, což byl výkon jistě obdivuhodný, který mohl ovlivnit i sebevědomí funkcionářů totalitních států.

Málokdo už ale ví, že u nás předtím zabili velmi pochybným způsobem několik lidí, o nichž vůbec nevěděli, zda jsou exponenty režimu, proti kterému chtěli bojovat. Chlapci, jednalo se totiž stále ještě o chlapce, plni obdivu k legendě protinacistického odboje, jímž byl jejich otec, generál Mašín, se rozhodnou spolu s několika stejně smýšlejícími kamarády, že budou bojovat proti bolševickému totalitnímu režimu, jako bojoval jejich statečný otec proti nacistickým okupantům.

Ve svém velmi zjednodušeném a romantickém vidění světa však nepostřehli, jak rozdílná je politická situace, jíž čelil jejich otec a jíž chtěli čelit oni. Národ se prostě nedá vyměnit, ten je takový, jaký je. I jim se tak kritériem nepřátelství stala uniforma, tak jako německá uniforma byla kritériem nepřátelství pro jejich otce. Přitom Ctirad Mašín se chtěl stát ještě po Únoru důstojníkem a mohl se tak stát terčem jiného dobrodružného mašínovského střelce.

Při opatřování zbraní zabíjí nejprve v Chlumci, potom v Čelákovicích řadové esenbáky. Toho druhé dokonce po uspání chloroformem podříznou nožem jako podsvinče. A já si přitom vzpomínám, jak jsme v osmašedesátém vezli se ženou v Budějovicích autem esenbáka, který jel schovávat zbraně, aby je Rusové nenašli. Ke třetímu úmrtí dojde, když při potyčce s vytipovaným pokladníkem, jenž vezl do jakéhosi podniku na Čáslavsku peníze na výplaty, dojde k výstřelu a pokladník zahyne.

Peníze jsou ukořistěny a většiny z nich, jak nás informuje kniha protikomunistického odbojáře Oty Rambouska, v knize Jenom ne strach, je použito na nákup tří silných motocyklů. Při pozdějším útěku přes NDR však zůstalo chlapcům jen pár korun. Ke skutečnému odboji ale nakonec takřka nedošlo, což odpovídalo jejich mladistvé nevyzrálosti.

Házeli munici do tendru lokomotiv, aby lokomotiva vybuchla. Zřejmě se tak nikdy nestalo, ale z úmyslu je vidět, jak převažovalo zjednodušené vidění. Že by vyletěla do vzduchu lokomotiva, ale s ní i nevinní lidé, mladíky nijak nezneklidňovalo. Nejznámější činností bylo zapalování družstevních stohů kdesi na Moravě. U větších akcí ale zůstalo jen u předsevzetích, protože mladíci se rozhodli, že opustí na podzim třiapadesátého roku republiku, aby se stali vojáky americké armády. Byli totiž přesvědčeni, že dojde ke třetí světové válce, a to už je začátek příběhu, který mnozí považují za případ bratří Mašínů.

A nyní doslova z mého posledního příspěvku. Možná, že veřejnost trpí, asi oprávněně, dojmem, že z doby komunistického útlaku máme nedostatek hrdinů a možná, že i příběh celé mašínovské skupiny se stále větším odstupem času nabývá na jeho heroičnosti. Jenže otázka, zda účel světí prostředky, je otázkou asi tak starou jako je lidstvo samo.

A pro zápornou odpověď, tedy že tomu tak není, svědčí i časté okolnosti, že účel mnohdy nedomyšlený, může být opuštěn a zůstanou jen následky oněch let i nevybíravých prostředků. A to je podle mého názoru i případ bratří Mašínů, jakkoli je to případ motivovaný mladickými protitotalitními ideály. A dovětek aktuální.

Josef Mašín se nehodlá do Česka vypravit a říká, cituji dle Lidových novin: "Je těžké vrátit se do země, kde ještě dodneška existuje komunistické strana, která poslala naši matku do vězení a naše přátele na popraviště." Konec citátu. A co se takhle vrátit a pomoct nám to hrůzné dědictví totality odstranit, jako to udělaly tisíce jiných, když se vrátily do své země?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .