Rozhodnou nuly!

Bohužel, takového prezidenta už nemáme. Zbude na něj jen - podle nátury jednotlivého výrobce emocí - dobrá či špatná vzpomínka. Současný stav výroby nového prezidenta v mnohém dokazuje, že bývalý prezident byl výjimečný - jinými slovy: takového už nenajdeme. Jak zpracovat tuto "ztrátu" je spíše námětem pro dušology všech možných psychologických škol, než pro politické komentátory.

Princip, jakým se nyní produkují další a další kandidáti na prezidentský úřad hodně vypovídá o tom, jak nezkušený a mladý spolek vlastně jsme. K čemu jsou nám nyní všechny ty vzpomínky na jakési demokratické tradice, které političtí představitelé dokáží malebně používat, když jim docházejí soudobé argumenty pro jejich údajnou skvělost? Pravda je, že žádné demokratické tradice nemáme - odvolávání se na všechny Masaryky všech dob je kejklení s iluzemi...

Jsme ovšem až po uši v tom, co by mnohý z politiků rád slovně odkázal do nevědomí, totiž v postkomunistickém bahníčku, v politicko-správní motanici, která navenek jeví některé formální znaky tzv. "demokracie", nicméně funguje podle principů (mechanismů), které si většina současných lokálních i státních vládců osvojila v hluboké společenské i individuální krizi, zvané pro přehlednost "komunistická totalita".

Je až trapnosměšné zaznamenávat pak jednotlivé postoje oněch výrobců veřejného mínění, k nimž patří i řada lokálních stranických postaviček, které najednou cítí puzení vyjadřovat se před veřejností o svých náhledech na prezidentské kandidáty. Například někteří sociální demokraté, pravda - ti, kteří mají ve svých rukou i hlasovací lístky pro či proti prezidentským kandidátům, neschvalují nejnovější uvažovanou kandidaturu někdejšího ministra školství Jana Sokola s tím, že - podle nich - se jedná o málo známou osobnost, nebo jim vadí jeho stanovisko k odsunu sudetských Němců po II. světové válce.

Nejstrašnější je ale zjištění, že - jako v mnoha jiných oblastech - jedno z klíčových postavení, ovlivňujících volbu nového prezidenta republiky ovládají komunisté. Navíc - KSČM je, na rozdíl od jiných levicových sdružení v okolním světě, pohrobkem strnulého neokomunistického proudu, stojícího pevně na ideologických dogmatech normalizačního odkazu posledních komunistických vládců této země. Jejich laciná "lidová" propaganda slaví jen těžko pochopitelné úspěchy u nedovzdělaného voličského publika, pravda - za mocného přispění větší části veřejnosti, která k volbám vůbec nechodí, takže si asi nic lepšího, než brzký nástup komunistů k moci věru nezaslouží...

Komunistům v Parlamentu se - soudě podle výroků některých jejich představitelů - zamlouvá více pravidelný účastník klání o prezidentský úřad Václav Klaus, než uvažovaný kandidát (doufejme, že nakonec celé vládní koalice) Jan Sokol. Cyničtější vysvětlení této komunistické náklonnosti, než jen zaznamenání jejich odporu vůči Sokolovi vzhledem k jeho postojům např. k sudetoněmecké otázce, by mohlo spočívat v tom, že Václav Klaus byl v různých vysokých vládních funkcích v pozadí všech ne příliš zdařilých tzv. "transformačních" kroků. Jejich skutečným výsledkem je ale současná "kleptokratura", tedy faktická vláda (či, chcete-li "moc", a to ekonomická moc, propojená různými mechanismy s mocí exekutivní, justiční i zákonodárnou) uchopená (nebo lépe - rovnou "ukradená") představiteli někdejší komunistické nomenklatury.

Jan Sokol kdesi v odpovědi na otázku, co si osobně od prezidentování slibuje, odpověděl, že první (a opravdu velkou) starostí je neuříznout si ostudu po skvělém období a všem, co udělal Václav Havel. Takto jednoduše a s podobnou dávkou sebereflexe ještě dosud žádný jiný z uchazečů o prezidentské křeslo nepromluvil. Škoda jen, že ve vzájemném prsení se zákonodárců o prosazení (pro ně samotné a jejich stranicko-lobbistické partičky) nejvýhodnějšího uchazeče mají tak velké slovo tak velké nuly...