Rozhlasová výročí aneb Příběhy lidí, jejichž život rozhlas ve 20. století zasáhl

18. květen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vysílání ze stanu

V neděli uplyne 91 let od chvíle, kdy se ze stanu ve Kbelích poprvé ozvalo vysílání „Radiojournalu“, předchůdce Českého rozhlasu. Bylo to přesně 18. 5. 1923 – ve 20:00 hodin a 15 minut.

A jelikož jen o pár minut dřív začínají na Českém rozhlase PLUS každou neděli Příběhy 20. století, budou tentokrát věnovány rozhlasové historii v minulém století. Přesněji řečeno: zejména lidem, do jejichž života rozhlas zasáhl a kteří na rozhlasové vysílání vzpomínají.

V Příbězích se většinou zabýváme lety 1938 až 1989, tedy obdobím, kdy české země nebyly svobodné, kdy podléhaly nacistickému Německu a Sovětskému svazu. Hromadné sdělovací prostředky byly pod přísnou kontrolou, staly se nástrojem propagandy, a rozhlas v tomto směru bohužel nebyl výjimkou.

Čtěte také

Uslyšíte tedy i dobové ukázky antisemitského vysílání, propagandy namířené proti emigraci nebo „komentáře“, věnované Chartě 77. Zároveň však platí, že rozhlas sehrával zásadní – a pozitivní – roli ve vypjatých chvílích českých dějin: například během povstání v květnu 1945 i na počátku sovětské okupace Československa v roce 1968. I na ty budou v našem pořadu lidé vzpomínat.

Uslyšíte například vyprávění čs. zahraničních vojáků, kteří poslouchali rozhlasovou zprávu o úmrtí Adolfa Hitlera – nebo líčení protikomunistického odbojáře, spolupracovníka americké tajné služby Otakara Rambouska, který se zúčastnil bojů o rozhlas v době pražského povstání.

V knize Paměti lichoběžníka příznačně vzpomíná: „5. května nás bylo uvnitř rozhlasu nanejvýš šedesát až osmdesát včetně zaměstnanců. O rok později pochodovalo před prezidentskou tribunou na patnáct set lidí, kteří prý bojovali o rozhlas…“

Otakar Rambousek

O událostech v srpnu 1968 v pořadu mluví například skautský vedoucí Petr „Kim“ Majšajdr: „Já jsem v těch srpnových dnech chodil venku a mimo jiné jsem byl u Československého rozhlasu, kde umírali lidé, kteří se holýma rukama postavili okupačním vojákům. Tehdy jsem vzal československou státní vlajku a namočil ji do krve čtyř lidí, kteří u rozhlasu padli a leželi v průjezdu domu v Balbínově ulici. Od té doby všichni skauti z našeho oddílu na tuto vlajku přísahali.“

A stejnou dobu líčí i válečný veterán Josef Hasinec, který koncem 60. let sloužil v Mostě a u technického útvaru v Liberci a v Bohosudově. V srpnu 1968 veřejně vystoupil v rozhlase, kde odsoudil sovětskou okupaci.

Čtěte také

Promluvil ke svým dvěma bratrům, kteří tehdy sloužili v sovětské armádě: „Nedopusťme, moji drazí bratři, abychom stáli proti sobě se zbraní v ruce. Není k tomu žádný důvod. I když je malá pravděpodobnost, že byste zde byli, můžete se přesvědčit, že máme u nás pořádek, že máme tady klid a že skutečně jste takto v uniformách, se zbraní v ruce a s tanky u nás nevítanými, i když jste mými bratry.“

Svoje vystoupení později Josef Hasinec odmítl odvolat, v srpnu 1971 proto musel z armády odejít a ještě předtím byl vyloučen z KSČ. „Bylo mi 43 let. Měl jsem tři děti, manželku. Dlouho jsem nemohl sehnat zaměstnání. Nakonec jsem se uchytil v Ústí v Mototechně. Postupem času jsem se z toho vylízal.“ Od roku 1991 působil jako zmocněnec pro odsun sovětských vojáků z Bohosudova.

Josef Hasinec v roce 1968
autor: adr
Spustit audio