Ronald Reagan a my

Zjednodušeně řečeno - uzbrojil Sovětský svaz, jakkoli cosi podobného je nepřesné a zdaleka nemůže vystihovat složitost procesu, kdy se symbolickým pádem Berlínské zdi, padly i dva politicko-vojenské bloky někdejší mapy světa : sovětské impérium se zhroutilo, západní aliance se stala součástí globalizace a sjednocování Evropy do Unie a první a poslední největší hodnotou všeho dění posledních desetiletí je, že se lidstvu podařilo nespáchat kolektivní sebevraždu v jaderné válce, k níž bývalo občas velmi blízko.

Ronald Reagan zemřel ve dnech, kdy Evropa a Spojené státy slaví výročí invaze v Normandii, nejdelšího dne vojáků, kteří zde svedli heroickou bitvu zaplacenou mnoha životy.

Fotografie amerického veterána stojícího na hřbitově padlých německých vojáků dokumentuje, že jeden lidský věk postačí k tomu, aby se z nesmiřitelných nepřátel stali spojenci, aby se z padlých vojáků stali oběti jednoho válečného šílenství, aby se hrdinství obyčejných přestalo rozlišovat na uniformy, aby - nad hroby obětí - nerušily mystérium zbytečné smrti otázky, kolik viny nese bestiální ideologie Hitlerova nacismu a kolik zbrojní průmysl, světové banky, zájmy mocných.

Německý kancléř dnes říká nad hroby padlých vojáků, že Německo si uvědomuje odpovědnost, kterou nese před dějinami a bere ji vážně, neboť ví, že tisíce spojeneckých vojáků zaplatilo svobodu v jednom jediném dni nejvyšší cenou - svými životy."

Připomínají-li dnes Němci svou vinu i svou odpovědnost k současnosti a budoucnosti Evropy, vzpomínají-li marného pokusu zachránit tehdejší situaci psoledním zoufalým pokusem nezdařeného atentátu na Hitlera, který si budeme připomínat 20.června, a zároveň se v projevech státníků ozývá i ocenění politiky Ronalda Reagana a jeho podílu na sjednocení Německa, měli bychom této příležitosti a výročí invaze v Normandii využít i k přiznání, že svět se definitivně změnil. A s ním by se měl měnit i náš postoj k minulosti i současnosti.

Ronald Reagan bude nejenom symbolem konce Říše zla, ale podařilo se mu například vrátit Americe hodně pošramocené a devastované sebevědomí z vietnamské války. Američané odcházeli bojovat do Vietnamu s přesvědčením, že je bude vítat nadšení místního obyvatelstva a vítal je střílející prales. Ve válce bylo spotřebováno více munice než v celé 2. světové válce, mnoho zbrojních, průmyslových i bankovních gigantů zbohatlo, jako vždy, zůstali bezmocní - mrtví, zranění a mrzáci. A zůstali navěky poznamenaní veteráni, kteří se už namnoze nedokázali sžít s civilní společností a končili a končí namnoze buď u drog nebo, jako příslušníci elitních jednotek - v kanadských lesích. Dokumentární film Vyřízení hrdinové je velkou obžalobou války jako takové. Vraceli se z Vietnamu nikoli jako národní hrdinové, ale jako "vrazi dětí", jak je vítali bývalí spolužáci. Amerika se ocitla v schizofrenii válečné euforie, válečné propagandy a odporu proti válce. Silvestr Stallone natočil film Rambo podle skutečného příběhu vietnamského veterána, jednoho z těch nešťastníků, který neumí nic jiného než zabíjet, aby přežil.

Měli bychom mít pro národní schizofrenii pochopení : československá armáda se po nadšené mobilizaci vzdala Hitlerovi, naše zbraně z našich pevností tvořily součást německého opěvnění v Normandii. Letce z Anglie jsme posílali do koncentráků, podobně jako nepohodlné veterány z Východu. Jednu diktaturu jsme po válce vyměnili za diktaturu novou. Dnes žehráme na poměry. Chodíme si je volit sami.Zvolíme a nadáváme. Na ty nahoře.Dohadujeme se, kdo udával hodně, kdo málo, kdo podepsal estébákům, ale opravdu, čestné pionýrské, neškodil.Dohadujeme se, kdo kolaboroval, jak a kdy a s kým.

Po válce zůstalo ve Francii na 200 000 nežádoucích dětí. K otcům - německým vojákům - se nechtěly znát ani matky, ani děti. Teprve dnes o nich vychází knížka.

Letošní výročí invaze v Normandii by nás mohlo poučit v jediném : v umění dívat se na současnost, alespoň občas, pohledem budoucnosti.

U nás cosi takového sice všeobecně nedojme, nicméně Ronald Reagan byl první, kdo promluvil před Kongresem Spojených států o významu Charty 77 pro evropskou svobodu. Snad mu to přičteme k dobru dříve než za 6O let.