Rok vlády nebyl černobílým filmem

Při nástupu k moci bylo jasné, že na splnění slibů bude mít pouze rok a pár měsíců. Takže z tohoto úhlu pohledu nemohl nikdo věřit tomu, že vše, co bylo na papíře, mohlo být splněno. Navíc některé věci týkající se například hospodářství jsou během na dlouhou trať. Zároveň ne ve všem lze jednoznačně říci, co je zásluhou úřadujícího kabinetu, o co se přičinily vlády předchozí a které úspěchy úplně nesouvisí s politickou mocí. Takže na rok fungování Paroubkova kabinetu se lze podívat z nejrůznějších úhlů pohledu a na své si mohou přijít jak kritici tak i obhájci. Právě blízkost voleb byla zásadní okolností, která ovlivnila fungování vlády. V praxi už nelze ověřit, jak by vypadalo splnění slibu o daňové reformě, kdyby se neobjevil návrh rovné daně z dílny ODS a kdyby na dveře neklepaly volby. Vládní koalice sice opakovaně hovořila o snižování daní z příjmů jak fyzických tak i právnických osob, k rázným činům se však rozhoupala až po aktivitě občanských demokratů. Když se k nižším daňovým sazbám přidají různé odpočitatelné položky, zavedení společného zdanění manželů či vyšší paušální sazby pro živnostníky, může se považovat slib v daňové oblasti za splněný.

Kritici však mohou namítnout, že celková daňová zátěž se výrazně nesnížila a že stále patří k nadprůměrným v rámci Evropské unie. Mohou za to jednak pohyby v sazbách daní spotřebních a z přidané hodnoty a rovněž vysoké odvody na sociální a zdravotní pojištění. Podobně rozporuplně by se dalo dívat i na další sliby. Například ty týkající se stabilizace veřejných financí. Je pravda, že schodek státního rozpočtu postupně klesá. Zároveň je však třeba dodat, že ekonomice se mimořádně daří a že by se tudíž tento ukazatel mohl rychleji přibližovat kladným číslům. Podmiňovací způsob je samozřejmě na místě. Blížící se volby totiž motivují vládu spíše nabízet vstřícnou náruč než utahování opasků. Před volbami by se tak patrně chovala jakákoli vláda bez ohledu na politickou orientaci. Dalším sporným bodem, který měl být prioritou vlády, je reforma zdravotnictví. Poslední měsíce nabízejí spíše tvrdý konfrontační střet mezi ministrem Rathem na jedné straně, občanskými demokraty a částí zdravotnické veřejnosti na straně druhé. Některé kroky učiněné v posledních měsících spíše svědčí o postupném postátňování zdravotnictví, než o reformě směrem k modelu, který by mohl fungovat na začátku jednadvacátého století a který by našel rovnováhu mezi vlivem státu a tržními mechanismy.

Asi nejvýraznějším bodem, se kterým si vláda nedokázala přesvědčivě poradit, je boj s korupcí. A v této souvislosti nejde pouze o nejrůznější aféry, do kterých jsou zapleteni lidé různým způsobem spjatí s některou z vládních stran. Nejde v první řadě ani o sporné kroky týkající se například okolností privatizace Unipetrolu. Podstatné je vytváření celkového klimatu, které by neprospívalo korupci. Řeč je konkrétně o jasných pravidlech při zadávání veřejných zakázek a o kontrole jejich dodržování, o reformě státní správy, nebo například o kontrole majetkových poměrů politiků a úředníků. Samozřejmě některé zákony byly v poslední době přijaty. To samo o sobě nestačí. Důležité je rovněž to, jak se k nim staví politici a jaké morální klima tím vytvářejí. V této souvislosti nelze premiérovi upřít, že ve většině případů se ke skandálům postavil čelem a lidi podezřelí z korupce byli buďto odvoláni nebo sami odešli z nejrůznějších postů. Přesto například podle nejrůznějších žebříčků patří Česká republika mezi státy s velkou mírou korupce.

Zkrátka rok Paroubkova kabinetu nebyl černobílým filmem. Asi nejvýraznějším posunem za dvanáct měsíců je fakt, že dnes už v podvědomí veřejnosti je vláda většinou spojována hlavně s premiérem a s ČSSD. Jakoby lidovci a unionisté už ve vládě ani nebyli. Zkrátka rok po usednutí Jiřího Paroubka do premiérského křesla můžeme být svědky paradoxu, kdy formálně většinová koaliční vláda prakticky funguje jako menšinový jednobarevný kabinet.