Rok v Unii

Možná, že právě toto je názorný důkaz, že fungování státu po přistoupení k Evropské unii se nijak zásadně neliší od doby před vstupem a že odevzdáním části suverenity do Bruselu nenastal konec České republiky. Člověk, který se kvůli své profesi nemusí nějak blíže zajímat o unijní záležitosti, tak nezaznamenal žádnou dramatickou změnu. Maximálně při cestách do zahraničí, kdy si v rámci unie vystačí s občanským průkazem a kdy se obejde bez dotazů celníků, zda veze něco k proclení. Samozřejmě se najdou lidé, kteří budou začlenění země do unie proklínat a nejedná se zrovna o zavilé euroskeptiky.

Mám na mysli například ty občany, kteří bydlí u silnic po nichž projíždějí stovky kamionů. Jejich nárůst po vstupu do Evropské unie je vskutku enormní. Členství České republiky v unii za to však může pouze částečně. Hlavní díl viny leží na bedrech českých politiků. Ti nejenom v této oblasti pracují bez patřičné vize, proto spoustu problémů řeší na poslední chvíli, nebo dávno po dvanácté. Takže čeští politici tuto oblast dobře neošetřili při vstupních jednáních a nebyli zatím schopni schválit příslušné zákony nutné pro zavedení mýtného, které by počet kamionů na českých silnicích významně zredukovaly.

Jakoby právě čeští politici nebyli na vstup země do unie, na rozdíl třeba od podnikatelů, dobře připraveni. V poslední době asi nejviditelnějším příkladem může být fakt, že Česká republika jako jediná dosud nerozhodla, jakým způsobem bude schvalovat novou evropskou ústavní smlouvu. V poslanecké sněmovně sice prošel prvním čtením návrh zákona o obecném referendu, který by umožnil vypsání referenda k tzv. euroústavě. Problém je v tom, že se jedná o zákon ústavní a vzhledem k rozložení sil v senátu je téměř jisté, že horní komorou parlamentu neprojde. Velmi pravděpodobné je rovněž to, že naopak návrh zákona občanských demokratů o vypsání jednorázového referenda pouze k tzv. euroústavě zase nepropustí poslanecká sněmovna.

Ostatně zamítavé stanovisko vlády k tomuto návrhu je jasným signálem. Takže minimálně několik týdnů bude ještě Česká republika a s ní i vedení unie čekat na rozhodnutí, jak bude nakonec schvalovací proces probíhat. Když se k tomu přidá polemika, o jaký typ smlouvy vlastně jde a jakou většinou by musela být případně schválena v parlamentu, musí na zahraniční pozorovatele působit čeští politici jako největší evropští ignoranti.

Tento názor pak může potvrdit polemika presidenta republiky se dvěma čelnými poslanci Evropského parlamentu týkající se tzv. euroústavy. Nikdy v historii této instituce se ještě nestalo, aby si kvůli výrokům europoslanců na ně stěžovala hlava státu. Tím spíš, že z úst Václava Klause na adresu unie nezněla vždy uctivá slova a některé argumenty směrem k Bruselu se zrovna neopíraly o nezpochybnitelné skutečnosti.

Právě absence seriózní diskuse o smyslu vstupu České republiky do unie, o dalším rozšiřování pětadvacítky a o jejím fungování v nových podmínkách jsou zatím průvodním jevem ročního členství země v unii. Různé výkřiky ať už eurooptimistů nebo naopak euroskeptiků pořádnou diskusi nahradit nemohou. Takže průměrně informovaný občan toho po roce v unii neví o mnoho více, než předtím. Většinou podle sympatií k jednotlivým politickým stranám na unii buďto nadává, nebo ji naopak vychvaluje, což politikům náramně vyhovuje především v předvolebních časech, kdy na vymezení se vůči Bruselu mohou sbírat voličskou přízeň.