Rok 2009

Rok 2009 měl na svém začátku všechny předpoklady stát se rokem velice významným pro všeliké dění v České republice i kolem ní. A vskutku! Předpoklady byly vrchovatě naplněny, pohříchu však především v tom negativním slova smyslu. Ještě nikdy od listopadu 89 v této zemi nedosáhla míra politikaření a úzkoprsého egoistického hašteření, ve kterém se ztrácí zájmy celku, takových rozměrů, jako v roce, který mohl být věnován pozdvihnutí státu na evropskou úroveň v rámci oslav dvaceti let od zahájení tzv. "Sametové revoluce".

Rok 2009 se stal (zatím - neb všichni přinejmenším tušíme, jaká "překvapení" dokážou naši političtí výtečníci národům připravit), a to především zjara a poté na podzim, naplněním nejhorších nočních můr občanů, co se týče jak tzv. politické kultury, tak oblasti správy státu uvnitř, natož jeho reprezentace navenek. Na začátku roku 2009 jsme se všichni mohli tetelivě těšit na hvězdné okamžiky novodobé české státnosti. Žádná hvězdná hodina nepřišla, všechny šance - někdy více, jindy trochu méně trapně - vyšuměly. Výjimečná a neopakovatelná příležitost v podobě předsednictví Česka Evropské radě byla naprosto hrubě promrhána.

Totéž platí i pro domácí dvoreček, kde se (když se lehce pozmění oblíbené lidové rčení zabývající se ovšem zcela jinou činností) v průběhu roku "rozhádal kámen s cihlou". Padni komu padni - domácí politická scéna se v roce dvacátého výročí Listopadu 89 stala obrazem krajiny uprostřed bitvy...

Ještě nikdy v nejnovější historii republiky se tolik nerozšířila propast mezi politikou a veřejností. Míra znechucení veřejnosti nyní provozovanou "politikou", zachycená v průzkumech veřejného mínění, je alarmující. Arogantní přezírání dění v republice, které předváděli občanům v průběhu roku představitelé (především parlamentních) politických stran, když se (až na světlých pár výjimek) toliko předháněli v urážení politických protivníků, svalování viny za hříchy minulé, současné i budoucí na protivnou stranu a zároveň zákulisní, ušmudlané přihrávání státních zakázek do kapes kamarádů, dokázalo vytvořit takovou náladu ve společnosti, která - nebýt proslulé holubičí povahy našich národů - by v jiných zeměpisných šířkách dozajista "osvětlovala" nutnost vojenského převratu, popřípadě (nedej Bože) občanské války.

U nás tedy došlo "jen" k pádu vlády a ustavení vlády odborníků, nominovaných politickými stranami. To se nakonec v průběhu roku ukázala jako nejšťastnější politický tah roku...

A nyní pěkně popořádku:

PŘEDĚL (KRÁTKÁ ZNĚLKA)

Na Nový rok začalo české předsednictví Evropské unii. Jako vždy, vědělo se o tom hodně dlouho dopředu, hodně chytrých a v diplomacii zkušených hlav se podílelo na pečlivé přípravě nelehkého úkolu, vědělo se dopředu, jaká budou tzv. "témata" českého "vládnutí" evropským záležitostem - a jako vždy, řekněme díky sebestřednosti domácích politiků, to nakonec bylo všechno jinak. Ne, že by předseda vlády Mirek Topolánek funkcí jaksi nepovyrostl, přinejmenším přestal v roli evropského šéfa používat jazyk čtvrté cenové skupiny a přešel do skupiny třetí, ale málo platné - jako politik evropského formátu se mnoho nepředvedl.

Pravda, neměl to pan Topolánek lehké. Hned prvního ledna 2009 přerušil ruský plynárenský monopol Gazprom dodávky plynu na Ukrajinu, formálně kvůli vypršení kontraktu. Obě strany se neshodly ani na nové ceně, ani na výši tranzitních poplatků. Podle Gazpromu též Ukrajina dlužila peníze za předchozí dodávky. Jak už ale všichni tak trochu známe imperiální chování Ruska, mohly to také všechno být jen zástupné, řekněme "diplomatické" formulace. V principu a v konečném dopadu měla tato akce ruského Gazpromu za výsledek to, že dvě desítky evropských zemí se na téměř tři týdny staly rukojmími ruských mocenských manévrů.

Bůh žehnej těm českým politikům, kteří (za dobového uštěpačného povyku kritiků) pořídili svého času České republice i alternativní přísun zemního plynu ze severu Evropy. České republiky se tedy tato plynová krize nedotkla a pan Topolánek zapendloval mezi Prahou, Moskvou, Kyjevem a Bruselem, aby nakonec mohl šťastně oznámit, že se Česku jako předsednické zemi EU nakonec podařilo komplikovaný spor mezi Ruskem a Ukrajinou (potažmo Ruskem a zbytkem Evropy) vyřešit. Rusko a Ukrajina nejprve podepsaly v Bruselu smlouvu o monitorování dodávek plynu, poté 19. ledna v Moskvě desetileté dohody o dodávkách ruského plynu na Ukrajinu a o tranzitu plynu do Evropy. Plyn začal proudit do Evropy až 20. ledna. Pan Topolánek mohl, když ne rovnou zářit, pak alespoň tak trošku vyzařovat...

Nicméně, vzhledem ke staré moudrosti, pravící, že čert vždy vyměšuje na jednu hromadu, hned třetího ledna překročila (po několikátém ostrém varování a příslibech, že tak učiní) izraelská armáda hranice pásma Gazy, aby konečně zabránila bojovníkům radikálního hnutí Hamás ve vystřelování raket na izraelské území. Zde je nutné připomenout, že i rakety Hamásu, a nikoli pouze izraelští vojáci v pásmu Gazy, zabíjely civilisty.

K novým úkolům české zahraniční politiky v době předsednictví EU se tedy zařadila i povinnost zastupovat evropské zájmy při jednáních, týkajících se nové eskalace tohoto letitého konfliktu. Pravda je, že mise vedená ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem byla dobovými stanovisky médií označena za neúspěšnou. Bylo to poněkud nespravedlivé, neboť misi se sice nepodařilo vyjednat okamžité příměří, nicméně konflikt byl po zhruba dvou týdnech ztišen na obvyklou, už tak dost mizernou úroveň, leč alespoň nepřerostl (jak je možné se vždy obávat) ve větší vojenské střetnutí. Nutno dodat, že v té době navíc mluvčí české vlády zase jednou otrávil část světových sdělovacích prostředků od boku vystřeleným prohlášením, které mělo k řeči diplomatů daleko, neb zjednodušeně stranilo jedné straně konfliktu.

A do bouřlivé atmosféry počátku ledna nepřispěl ani klinicky ambiciózní francouzský prezident Sarkozy. Ten se vydal do oblasti izraelsko-palestinského konfliktu jaksi zároveň s oficiální evropskou misí pana Schwarzenberga a zasel svým jednáním hned na počátku českého předsednictví přinejmenším zmatek do řad přátel i nepřátel. Jistý druh "francouzského" vměšování do českého úřadování evropských záležitostí pak ještě nějaký čas pokračoval. Konec tomu učinil až trapný pád české vlády - pak už (řečeno vzletně) "nebylo co řešit", a méně vzletně, ale o to výstižněji, stali jsme definitivně blbečky Evropy...

To však přebíháme...

ZNĚLKA

Ještě v lednu vláda Mirka Toplánka nepřímo přiznala, že podcenila ve světě mezitím velmi rozvitou ekonomickou krizi, když jmenovala ekonomický poradní sbor, tzv. NERV. Hospodářská krize, pravda, začala o pěkných pár měsíců dříve, nicméně domácím (a za věc zodpovědným) politikům se nejspíš nehodila do jejich plánů, a proto její rozměry i její dopady na domácí hospodářství do poslední chvíle bagatelizovali. Důsledky tohoto strkání politických hlav do ekonomických písečků nás všechny provázejí dodnes a budou provázet ještě pěkně dlouho. Jeden z hlavních "výdobytků" zanedbání vlivu světové (potažmo evropské) ekonomiky, o níž každý studentík i studentka vědí, že je s tou domácí víc než zdrávo provázána, se nyní vyjevuje v podobě strašidelného schodku státního rozpočtu.

Než se laskavý posluchač (či čtenář), poslušen nápověd hospodských expertů, rozčílí na ministra financí Janotu, potažmo na pana Paroubka, plus sociální demokraty, plus přeběhlíky a plus komunisty ve sněmovně za to, že tzv. "rozbili" nedávný úsporný balíček, připomenu toto: koncem roku 2008 schválila Poslanecká sněmovna "drtivou většinou" několika hlasů (vlastně hlasy tzv. přeběhlíků) rozpočet na rok 2009. Bylo to čistě gesto jakési momentální politické převahy ve sněmovně, nikoli hlas rozumu. V té době již krize fičela o sto šest, a přesto sněmovna souhlasila s rozpočtem, který počítal pro rok 2009 s nárůstem domácího HDP o nějakých téměř pět procent. Všichni, kdo tomu alespoň trochu rozumějí, tehdy marně upozorňovali na nesmyslnost této rozvahy. Ve skutečnosti se pak ukázalo, že výkon domácí ekonomiky byl v roce 2009 vskutku téměř pět procent, bohužel však s negativním znaménkem - čili, propad jako hrom. Schodek rozpočtu tedy narostl na oněch znepokojivých zhruba dvěstě miliard, z nichž bude napřesrok a napřepřesrok a tak dále, nutno hrubě ukrajovat pomocí nepopulárních úsporných opatření, jinak to Česká republika může zabalit a nechat se koupit třeba od některého z našich, v zahraničí a s cizími pasy žijících miliardářů...

Jistě, to je přehnané, ale měl-li by se schodek státních financí nezlepšovat, čeká nás nucená správa Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, jinými slovy hospodaření v režimu kontrolovaných ekonomických rámců diktovaných nadnárodními finančními institucemi. "Hoši, (míněno: naši političtí hoši, fušující do řemesla ekonomům) děkujeme!"

V polovině ledna to mezi oči evropské a přímo do srdce české maloměšťáckosti trefil výtvarník David Černý. 15. ledna v budově Rady EU v Bruselu byla odhalena jeho kontroverzní a obří plastika Entropa. Poměrně výstižně, pro někoho vtipně, pro jiné urážlivě se strefovala do stereotypů spojených se zeměmi unie. Kupodivu, žádná z tradičních zemí Evropské unie nijak zvlášť nekvičela. O to více však kvíleli a protestovali naši někdejší totalitní souputníci. Oficiálně dokonce protestovalo Bulharsko a Slovensko. Vicepremiér Alexandr Vondra i autor David Černý se omluvili "všem, kdo se cítili tím nějakým způsobem dotčeni". Plastika Entropa byla předčasně z Bruselu odvezena a její ústup ze slávy jakoby přeznamenával věci příští.

V polovině února Sněmovna schválila lisabonskou smlouvu, reformující EU. Pro přijetí hlasovalo 125 ze 197 přítomných poslanců. Prezident Klaus, který se zásadními výhradami proti tomuto dokumentu a hlavně proti tomu, jak (podle Klause) asi bude Evropa fungovat v rámci smlouvy, nikdy netajil, projevil po schválení ve sněmovně naději, že senátoři se zachovají odpovědněji. Inu, to se později nestalo, Lisabonská smlouva prošla i Senátem a tím bylo odstartováno druhé z negativně hvězdných období tohoto roku.

Prezident Klaus totiž tzv. "váhal" s podpisem této smlouvy až do listopadu, kdy už zbyl v Evropě sám proti jiráskovským Všem. V období tohoto váhání se sice celoevropsky proslavil, podařilo se mu dokonce vyjednat pro Českou republiku jakousi výjimku z platnosti určitých ustanovení Evropské listiny práv pro tuto zemi, ale podařilo se mu především předvést celému okolí, že jeho představy společného života v Evropě jsou zakořeněny hluboko v dějinách, v době tzv. národních států, kterým Československo nota bene vlastně nikdy nebylo.

Připomeňme, že v době svého vzniku bylo nutné pro tehdejší Československo jaksi vymyslet "československou" národnost (spojením počtů Čechů a Slováků), která by tvořila úhlednější osmimilionovou "většinu" proti německé tří a půl miliónové "menšině". To z tehdejší republiky nejen, že nedělalo národní stát, bylo to navíc i jednou z hlavních příčin jeho vlastního rozkladu, když té skutečnosti nejprve zneužil Hitler před vypuknutím druhé světové války, a posléze to nakonec vedlo i k rozpadu onoho Československa vůbec, i když - jak nyní říkáme - sametově.

Navíc, prezident Klaus se ve svém odporu proti Lisabonské smlouvě oháněl neustále tím, že připojením prezidentského podpisu pod ní Česká republika ztrácí svou samostatnost. Pravda je taková, že to není až tak dávno, kdy nějaké tři čtvrtiny voličů v celostátním referendu hlasovaly pro vstup České republiky do Evropské unie. A tehdy, právě tehdy, přišla republika o řadu svých pravomocí, včetně těch, které si díky zbytnělosti myšlení i byrokratického aparátu sebou táhne z dob totality dodnes.

Ještě navíc, výjimka, kterou pro Českou republiku tragikomicky vybojoval prezident Klaus se zdůvodněním, že nás to uhájí před ataky sudetských Němců, ohledně navrácení jejich majetků, může mít i jiné dopady. Prezidenta Klause výjimka nikoho z nás nechrání speciálně a výhradně jen před nároky sudetských Němců, potvrzuje toliko výsostnou platnost výroků domácích soudů na domácím území. To se může obrátit v kterémkoli jiném případě, než v případě rozsudku proti nárokům sudetských Němců, v kontraproduktivní zamřelost, ztěžující našinci dovolat se práva u evropských instancí. Zda je to tak správně je těžké si připustit.

A konečně - prezident Klaus svým zarputilým odporem vůči Lisabonské smlouvě, potažmo jím osobně nenavržené integraci Evropy, projevil hlubokou neznalost souvislostí, za nichž byla poválečná Evropa budována. Principy, na kterých staví i současná Evropa, nejsou namířeny proti svébytnosti národů v ní žijících. Jsou naopak od počátku výrazem snahy stanovit pravidla a rámce umožňující budovat takový kontinent, na kterém pokud možno nedojde k vzájemnému vymezování oněch národních států (jež prezident Klaus vzývá) proti sobě a vůči menším celkům. Jde tedy o to, institucionálně a vzájemným porozuměním, pomocí vyjednávání kompromisů zabránit přesně tomu, co v minulosti vedlo k vytvoření takových mezinárodně politických situací, které vyústily v nejméně dvě světové války a v mnoho lokálnějších konfliktů.

Lisabonská smlouva vstoupila v platnost 1. prosince 2009.

ZNĚLKA

Únor zaznamenal i jednu z významných společensko-ekonomicko-politicko-sportovních katastrof roku 2009. V Liberci se uskutečnilo mistrovství světa v klasickém lyžování. Odhlédněme laskavým okem od toho, že pro české barvy se podařilo vybojovat jedinou medaili - Lukáš Bauer dojel druhý v závodě na 15 km klasickým způsobem. Sport už je prostě takový. Katastrofou bylo, že celá akce, notně megalomansky pojatá, už dnes nikoho nezajímá jinak, než tím, že přišla daňové poplatníky na něco přes dvě miliardy korun. Za co byly miliardy utraceny, není asi tak důležité (liberecké universitní koleje a další, soukromá místa ve městě a okolí asi mohou vyprávět). Zjištění, že veřejné peníze byly neprůhledně vydávány, zdá se, kamsi vyšumělo. Pro veřejnost se liberecké mistrovství prezentuje s dluhem "pouze" ve výši zhruba osmdesát miliónů.

V době, kdy našinci napálí exekuci za zpožděnou stovkovou splátku, je legrační, že se těch osmdesát dlužených miliónů nějak ztrácí v tom dvoumiliardovém průšvihu, který jen upevnil politické i podnikatelské pozice několika vlastníků města Liberce. Mistrovství mělo i další boční výsledek - učinilo z vysoce úspěšné sportovní ikony Kateřiny Neumannové veřejně otloukanou neúspěšnou manažerku. Stálo to za to? Podle výše - lidově řečeno "sekery" - jest možno si domýšlet, že asi ano...

Na každý pád, liberecké mistrovství světa se stalo jakousi mediální ikonou. V krásně popisné zkratce se totiž v jeho přípravách, organizaci, vyúčtování, a to vše za průběžného techtlení a mechtlení s veřejnými financemi ilustruje lesk a bída současného stavu společnosti. Tedy, pardon, pardon! Části společnosti. Jde o tu tzv. provázanost politiky a byznysu, která je - zdá se - normou na řadě stupňů státní správy a samosprávy. Nejúspěšnějšími podnikateli zde bývají zpravidla přátelé, kamarádi a "dobří" známí lokálních či špičkových politiků, kteří profitují na zmanipulovaných výběrových řízeních, většinou navíc řádně předražených.

Proslulé v tomto odvětví, které je určeno k přelévání státních peněz do soukromých kapes, jsou domácí dálnice, na jejichž stavbu jsou vynakládány násobně vyšší částky, než například v sousedním Německu - a že tam, panečku, ty "autobahny" stavět dokážou! To je však jen jedna ukázka, o předražených zakázkách a systému předávání peněz skrz sítě subdodavatelů by se daly napsat dlouhé, poutavé a nekonečně smutné (z úhlu pohledu daňového poplatníka) romány. Jen pro doplnění můžeme jmenovat podobnou takovou zoufalost, jakou byla (předem k neúspěchu odsouzená) žádost Prahy o pořádání olympijských her, která ovšem přišla poplatníky "jen" na oknem vyfičených (řádově) pár set miliónů.

Pražská stavba tunelu "Blanka", který vytvoří v hlavním městě a v blízkosti Pražského hradu již druhou magistrálu, protínající (zbytečně) město, přijde na něco přes 200 miliard! To už je skutečně hodně peněz na to, aby se při prosazení takové stavby nemusely brát ohledy na lid obecný dejvický, břevnovský a letenský, na částečně zničený park Stromovka, na rozkotanou Letenskou pláň - kvůli jejímuž optickému znečištění případnou stavbou Národní knihovny podle návrhu pana architekta Jana Kaplického (zemřel náhle v lednu 2009) by se prezident nechal na protest někam přivázat řetězy - zkrátka, proinvestovat pár set miliard jen kvůli tomu, aby mohly být proinvestovány, se má jaksi považovat za dobrou politickou i stavařskou práci.

Jen pro pořádek připomeňme, že o něco bystřejší národové, žijící kolem nás, budují dálniční obchvaty kolem (opakuji - kolem) svých velkoměst, a to i ve vzdálenosti v řádech desítek kilometrů. Dvě magistrály tažené historickým centrem jednoho z údajně nejmalebnějších měst světa je - ještě slušně řečeno - zhovadilost...

ZNĚLKA

Pomalu se v naší rekapitulaci roku 2009 blížíme k březnu a tím i k jedné z klíčových událostí. Vnitřní rozklíženost vládnoucí ODS a partnerské Strany zelených dosáhla kritického bodu. 8. dubna Zelení vyloučili ze strany čtyři tzv. rebelky z Demokratické výzvy, což byla platforma, která uvnitř Strany zelených tvrdě bojovala proti vedení partaje v čele s Martinem Bursíkem - jmenovitě šlo o poslankyně Věru Jakubkovou a Olgu Zubovou (či Zubovovou - pro příznivce přechylování ženských příjmení), bývalou první místopředsedkyni strany Danu Kuchtovou a také rebela Martina Čáslavku. Stranu zelených poté opustila řada kmenových členů, čímž bylo veřejnosti opět jednou předvedeno, že dobrý záměr, moderní - řekněme - ideologie a perspektivní (neboť relativně mladá) členská základna nemusí být zárukou životaschopnosti politické strany, když si neumí najít manévrovací prostor mezi plněním vlastního programu a koaliční spoluprací. Výstrk poslankyň Zelených ze strany se o několik dnů později spolupodepsal na hlasování o nedůvěře vládě.

To bylo tak. Mezi mnoho zaběhaných a neustále používaných mediálních klišé patří též jakési nadávání na toho "Paroubka" a na ty "socany" a na ty "komouše", za to, že 24. března Léta Páně 2009 měli svrhnout vládu Mirka Topolánka. A že to udělali v nejnevhodnější době, kdy jsme měli jako země předsedající Evropské unii naopak působit stmeleným a spořádaným dojmem, a neochvějně kráčet za vytouženým evropským úspěchem v podobě hladce zvládnuté předsednické role.

Je třeba jednak připomenout, že to bylo už páté (opakuji, páté!) hlasování o důvěře Topolánkově vládě, která se nejprve po volbách v roce 2006 rodila nějakých osm, devět měsíců a pak vládla (do osudného března 2009) toliko 27 měsíců. Páté hlasování o důvěře, dalo by se soudit, znamenalo, že se té vládě nevedlo zrovna dobře, že zrovna hladce nepracovala, a že nabízela opozici sto a jeden důvod (nejméně tedy pět) k vyvolání hlasování o vyslovení nedůvěry. Není tedy pravda, že to přišlo jaksi zčista jasna. 16. března premiér Topolánek totiž přiznal cosi, co mezitím už pár dní plnilo stránky tištěných i elektronických médií.

Totiž to, že se jeho přítel Marek Dalík na premiérův pokyn pokusil - jak se tak pěkně říká "mediálně pomoct" - poslanci Petru Wolfovi (dříve ČSSD), kterého tehdy vyšetřovaly příslušné orgány pro podezření ze zneužití několikamiliónové dotace. Dlužno dodat, že poslanec Wolf byl jednou z hodně viditelných figur při poslední volbě prezidenta, ale tu historku již všichni známe. Leč zpět k "mediální pomoci" pana Dalíka. Přítel pana Topolánka Dalík se pokoušel přesvědčit reportéra České televize, aby připravovanou reportáž o poslanci Wolfovi, která (kulantně formulováno) neukazovala pana poslance v nejlepším světle, neodvysílal (to slovo tehdy bylo, tuším, "stáhl".) Pan Dalík se stal klasickým "pokropeným kropičem", neboť ve vysílání se objevilo i tohle přesvědčování, svědčící o tom, že tu existují pokusy z nejvyšších státních vrstev zasahovat do vysílání veřejnoprávní televize. Co je moc, to je příliš.

Tahle "Dalíkova", potažmo "Topolánkova" snaha o manipulování mediálního obrazu se stala (další, právě už tou pátou) záminkou pro opozici, vedenou sociálními demokraty, aby se opět pokusila tzv. "vládu svrhnout".

Při předchozích hlasováních o důvěře se občanským demokratům, v čele s premiérem Topolánkem, vždy podařilo sehnat koaliční poslance a nezařazené neřízené střely do houfu a hlasování čtyřikrát ustát. Popáté už to - k velkému a nehranému úděsu iniciátorů hlasování, kteří ani nebyli připraveni na možnost, že se jim povede svrhnout vládu - občanským demokratům prostě nevyšlo.

Asi spoléhali na to, že v době předsednictví Evropské unii si to poslanci prostě "nelajsnou". Inu, to neznáte Hadimršku! Respektive - Hadimršky! Respektive - právě čerstvě od zelených odvržené poslankyně Zubovou (či Zubovovou) a Jakubkovou, a ovšem též poslance ODS Schwippela a Tlustého. Hlasy přesně těchto čtyř poslanců znamenaly, že při 197 hlasujících získal návrh opozice potřebných sto a jeden hlas. Poslanci Schwippel a Tlustý byli později ze strany prakticky odejiti.

Shrnuto: Zkoprnělá Sněmovna předvedla zkoprnělé Evropě, že si domácí politická scéna i v nejhvězdnější chvíli naší moderní státní existence dokáže s přehledem namydlit schody z nejvyšších pater mezinárodní politiky rovnou do našeho domácího bahýnka vzadu na dvorku, hned za latrínu! A podepsali se na tom všichni zodpovědní, všichni rovným dílem - jak tehdejší pozice, tak tehdejší opozice plus ty slavné neřízené střely ve Sněmovně.

ZNĚLKA

Ještě pořád v březnu, den před podáním demise vlády, dne 25., vystoupil stále úřadující premiér Topolánek v Evropském parlamentu. Podařilo se mu tam, s přehledem vlastním osobnostem, kterým funkce dává křídla, ač ještě létat nedovedou, přednést kontroverzní ekonomickou analýzu probíhajícího úsilí ekonomů celého světa v umenšení dopadů hospodářské krize. Odmítl kritiku těch, kteří tvrdili, že Evropa dělá málo pro řešení krize a jedním dechem zároveň odsoudil státní zásahy do ekonomiky, jimiž krizi řešily v té době Spojené státy.

Tyto státní zásahy označil doslova za "cestu do pekel", což mu vyneslo pár titulků ve světovém tisku a mocnou osobní medializaci, kterou poté dokázaly (v evropském měřítku) zastínit už jen jeho nahé fotky, nafocené kýmsi při Topolánkově dovolené v prostopášnostmi proslulé vile italského premiéra Berlusconiho. Tragikomické a typické zároveň bylo na této příhodě prohlášení Mirka Topolánka v domácím tisku o tom, že žádné jeho "nahé" fotografie z Berlusconiho vily neexistují. Jen o dva dny později ty fotky přinesl španělský deník "El Pais" a Evropa mohla pokrčit rameny, či pousmát se tomu, co si dokáže sám nadrobit nedávný "šéf Evropy". Domácí proslulost bývalému premiérovi přinesla ještě jeho dovolená (opět v Itálii, tentokrát v Toskánsku), kde se "naprostou náhodou" a obklopeni příslušným luxusem sešli aktivní politici s vůdčími postavami domácího i nadnárodního byznysu, jakož i s tzv. lobbisty. Náhody se vskutku dějí, ale některé vypadají v očích veřejnosti přece jenom - nebojme se toho výrazu - stupidně. Však se za to pak pan Topolánek omluvil - ale ne zase nějak moc.... K tomu ještě poznámka: Samozřejmě, že lobbisté existují ve všech rozvinutých demokraciích. Jejich práce je ale pečlivě sledována a rozhodně neslouží jen jako kurýři mezi jasnějšími či temnějšími podnikateli a politiky. Samozřejmě existují v rozvinutých demokraciích i miliardáři, spolupracující úzce s politickými špičkami. Co však rozhodně v České republice nefunguje, je naprostá bezradnost nad korupcí zavánějící (to je, prosím, veleslušný opis situace) okatou a očividnou spoluprací mezi špičkovými politiky a byznysem. Zatím veřejnost stále čeká na projev, co - na projev? - na závan projevu zájmu orgánů činných v trestním řízení o korupční jednání ve vyšších patrech politiky.

"Výtečným" příkladem, který (aby se na to náhodou ve víru afér nezapomnělo) mocně přispěl k mizerné pověsti Topolánkovy vlády, byla kauza někdejšího místopředsedy vlády a též byvšího předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka. Jeho raketový vzestup z lokálních do vládních funkcí koncem roku 2006 byl vzápětí vystřídán v podstatě nekonečným příběhem vyšetřování pana Čunka ohledně obvinění právě z korupčního jednání. I kdyby byl nakrásně pan Čunek čistý, jak ta pověstná lilie, právě podivné zákruty a postupy orgánů činných v trestním řízení, které vzbuzovaly obavy z manipulování celé kauzy, vytvořily nejen podivnou atmosféru kolem osoby pana Čunka, potažmo však i celé vlády, ale vedly v lednu 2009 i k tomu, že byl z vlády odstraněn. Pravda, odejiti s ním byli také paní ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková (proslula svou popleteností), dále ministr zdravotnictví Tomáš Julínek (proslul kontroverzní reformou zdravotnictví), a konečně i ministr dopravy Aleš Řebíček (proslul obrovitým a jen těžko vysvětlitelným nárůstem výdělků silničně-stavební firmy, s níž byl úzce propojen). Vládě ta lednová výměna dopomohla toliko k prodloužení agónie...

26. března - jak již řečeno - podala Topolánkova vláda, po necelých 27 měsících vládnutí, demisi. Jak se pak v průběhu roku ukázalo, výměna vlády, která od voleb zápolila s prokázáním vlastní legitimity, což po celou dobu ilustrovala její křehká "stojedničková" převaha v Poslanecké sněmovně, za vládu tzv. nepolitickou, či "úřednickou", bylo tím nejlepším, co se České republice mohlo stát.

Po nějakých dvou letech afér, malérů, arogantních rozhodnutí a nepřehlédnutelného hrabání pod sebe, nastoupila vláda, sestavená z odborníků podporovaných jednotlivými partajemi. Tato vláda si - ve zkratce - pod vedením někdejšího předsedy Českého statistického úřadu Jana Fischera, do konce roku vysloužila svým přehledným a rázným jednáním dosud nikdy nedosaženou míru veřejné podpory, premiér Fischer konkrétně dosáhl v listopadovém průzkumu veřejného mínění nevídaných 81% obliby, vláda jako celek pak 71%. To je výsledek, kterého nedosáhl žádný jiný kabinet v posledních dvaceti letech. Podařilo se jí dokončit české předsednictví unii, i když to neměla, po předchozích výkonech vlády snadné. Podařilo se jí ustát podzimní veletoč, kdy nedošlo k naplánovaným předčasným volbám, takže byla nucena obhájit své pozice při složitém sestavování rozpočtu na rok 2010, jakož i kverulantské vrtochy prezidenta Klause, jež provázely proces domácí ratifikace Lisabonské smlouvy.

ZNĚLKA

V dubnu, a to hned na "Apríla", vešel v platnost tzv. "náhubkový" zákon. Tato novela trestního řádu se sice tváří jako nástroj na ochranu obětí závažných trestných činů, její skutečný dopad je ale tvrdou ranou pro svobodu projevu sdělovacích prostředků. Novela znemožňuje zveřejňování informací z policejních odposlechů a zakazuje zveřejnění identity obětí závažných trestných činů. Druhá jmenovaná položka je jistě v pořádku, ovšem v případě zveřejňování policejních odposlechů se v minulosti nejednalo o to, že Franta nabádá Pepu, aby ukradl sousedovi prase, nýbrž šlo hlavně a především o úniky odposlechů, dosvědčujících věru podivné praktiky některých osob, jejichž konání může mít vliv například na chod státu. Podle kritiků novely jde zřetelně o porušení svobody projevu a práva na informace a skupina senátorů v květnu proti této novele ústavní stížnost.

Ve dnech 4. a 5. dubna navštívil slavně Prahu nový americký prezident Barack Obama. Jednal s prezidentem Klausem i s premiérem Topolánkem (a také se setkal s Václavem Havlem). Na Hradčanském náměstí pronesl k 10.000 lidí projev, ve kterém vyjevil svou vizi světa bez jaderných zbraní (později byl za své vizionářství, nejen ohledně atomových zbraní, ale též obhajobě boje proti globálnímu terorismu, odměněn - za hlasitého pokřiku kritiků - Nobelovou cenou za mír), nechal se pohladit po hlavě od romského mladíka a na vrcholné schůzce představitelů Evropské unie a Spojených států přislíbil zapojení USA do boje s klimatickými změnami.

Tradičně - ze summitu, pořádaného v hotelu Hilton, unikly citlivé informace o osobních datech jeho účastníků, za chybu byl údajně odpovědný úřad vlády. V září pak prezident Obama v telefonickém rozhovoru informoval premiéra Fischera, že Spojené státy upustily od záměru vybudovat v České republice a v Polsku prvky protiraketového štítu.

Pár dní poté se novým premiérem stal Jan Fischer. Při té příležitosti ocenil prezident Klaus skutečnost, že se na novém premiérovi a tím i na východisku z vládní krize shodly obě hlavní politické strany. To však v následujících měsících neznamenalo, že si jak ODS, tak ČSSD nezačaly oklikou přes činnost vlády opět házet klacky pod nohy při snahách očernit soupeře, přičemž veřejnost by spíše ocenila, kdyby se snažili najít například společnou řeč při sestavování rozpočtu.

V praxi to vypadalo tak, že vláda odborníků by měla být (soudě dle výpadů z politických grémií) jakýmsi polodementním spolkem, který z blahovůle hlavních politických stran může sice vládnout, ale zároveň dělá všechno špatně, neb nekoná právě podle představ a dobrých rad buď ODS, nebo ČSSD. Bylo to od představitelů těchto stran trochu legrační a trochu děsivé. Ve chvílích, kdy vláda odborníků dělala, co bylo v jejích silách, aby se stát nejen nezhroutil, ale prošel bez obrovských následků obdobím hospodářského útlumu, jinými slovy snažila se napravit, co předtím strany někdejší "opoziční smlouvy" , mírně řečeno, zamotaly, snažily se to naše mocné partaje kazit, seč jim slova stačila. I tento jejich mediální přístup přispěl k tomu, že na rozdíl od dobrého veřejného mínění o vládě Jana Fischera, měla koncem roku naopak špatné mínění o výkonu domácí politické scény drtivá převaha dotázaných.

19. dubna vhodili neznámí útočníci v noci do domku devítičlenné romské rodiny ve Vítkově na Opavsku několik zápalných láhví. Při požáru byla nejvážněji zraněna dvouletá holčička, která utrpěla popáleniny na 80 procentech těla. S menšími zraněními vyvázla matka holčičky a její druh. Policie v srpnu zatkla 12 pravicových extremistů z Bruntálska, čtyři z nich obvinila. Holčička Nikolka jako zázrakem a samozřejmě díky úžasnému výkonu ostravského popáleninového centra a dětského oddělení intenzivní péče naštěstí přežila. Policie, kromě vypátrání viníků tohoto atentátu, zahájila dosud největší manévry proti pravicovým extrémistům. V rámci přitvrzení boje proti projevům podporujícím a propagujícím hnutí směřujících k potlačení lidských práv, což je i u nás (mnohdy jaksi galantně přehlížený) trestný čin, který v minulosti poměrně snadno procházel, byl v dubnu v Praze zatčen bývalý vůdce Ku-Klux-Klanu David Duke. V Praze chtěl propagovat svou kontroverzní knihu, leč najednou (asi náhodou v době, kdy domácí politická situace přitahovala zvýšený zájem zahraničních médií) to šlo. Totiž zabránit panu Dukovi v propagaci rasismu, případně popírání holocaustu a jako nežádoucí osobu jej vyhostit ze země.

Počátkem května Senát hladce schválil Lisabonskou smlouvu, což prezident Klaus kritizoval s tím, že parlamentní ratifikace tohoto dokumentu je selháním politických elit, a že lisabonská smlouva je, vzhledem k již dávnějšímu irskému odmítnutí smlouvy v referendu, "mrtvá". Uvedl též, že vyčká, zda skupina senátorů (pravdaže hlavně těch za ODS) nechá prozkoumat smlouvu u Ústavního soudu a vyčká též právě na rozhodnutí Ústavního soudu. Senátoři nakonec jakous stížnost doručili, avšak 3. listopadu Ústavní soud rozhodl jednomyslně, že lisabonská smlouva je v souladu s českým ústavním pořádkem a ratifikaci lze dokončit. Návrhy na přezkoumání celého znění maastrichtské smlouvy, římské smlouvy a irských záruk Ústavní soud odmítl.

Ústavní soud, kromě zásadních výroků ohledně Lisabonské smlouvy, sehrál i klíčovou roli ve vývoji politické situace v zemi, a to v souvislosti s neuskutečněnými předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny. Fischerova vláda nastupovala do služby s mandátem vázaným na předpokládané podzimní volby. V květnu přijal parlament "jednorázový" ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, které mělo končit dnem předčasných voleb, jejichž předpokládaný termín byl 9. a 10. října.

Jenže, nezařazený poslanec Melčák podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto ústavního zákona o zkrácení volebního období. Ústavní soud pak nejprve 1. září odložil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny. Politické síly pak horečně hledaly cestu k jinému a rychlému vypsání předčasných voleb, například prostřednictvím přijetí novely ústavního zákona, která by umožnila rozpuštění sněmovny jejím vlastním rozhodnutím. 10. září Ústavní soud zrušil ústavní zákon o zkrácení volebního období sněmovny.

Stalo se tak u ústavního zákona vůbec poprvé. Výrok Ústavního soudu hovořil o tom, že norma nebyla obecná, měla jednorázový účinek a působila zpětně, což je nepřípustné. Prezidenta Klause výrok Ústavního soudu podnítil k poměrně ostrým výrokům v tom smyslu, že Ústavní soud svým rozhodnutím prohloubil politickou krizi v zemi a podle prezidenta Klause by se měla blížit chvíle, kdy bude nutné změnit jeho (Ústavního soudu) pravomoci. V diskusi kolem role Ústavního soudu se objevila řada pozoruhodných výroků a vysvětlení. Mezi ty nejzábavnější patřilo tvrzení (některých) politiků, že jejich snahy o prolomení ústavního pořádku nejsou "protiústavní", nýbrž pouze jdou "mimo Ústavu".

Toto tvrzení nabývá na komičnosti, když do něj dosadíme místo slov "ústavní" a "Ústava" slovo "zákon". Pak ty výroky dosahují výmluvnosti přímo klíčové pro postoje některých politiků k tomu, čemu se dokonce i oni sami pokoušejí říkat "právní stát".

V souvislosti s Ústavním soudem si dovolím připomenout, že 21. listopadu zemřel ve věku 71 let bývalý ústavní soudce a jeden z autorů předlohy Ústavy České republiky profesor Vojtěch Cepl, Csc. Byl výraznou osobností, která dokázala přesvědčivě a i pro laickou veřejnost srozumitelně vysvětlovat složitou právní problematiku, jak speciálně ústavní, tak i z - řekněme - běžné soudní praxe, a to i na této stanici. Proslul svými někdy uštěpačnými, někdy ironickými, ale vždy na dřeň jdoucími výroky, které začasto (a hlavně hned zkraje 90. let) nesouzněly s jakýmsi "hlavním proudem" české justice, kterou profesor Cepl dokázal tvrdě kritizovat za často frekventovanou "profesní" zatvrzelost, nazývanou právní pozivitismus. Pro nedostatek prostoru věnujeme profesoru Ceplovi v tomto přehledu roku jen pár řádek, ale vysílání ČRo 6 mu dá, díky natočeným materiálům, v budoucnosti prostoru mnohem více...

11. září schválila sněmovna ústavní novelu o svém rozpuštění, obratem jí následoval schválením i Senát a bleskurychle jí 12. září podepsal i prezident Klaus, takže 14. září nabyla účinnosti. Jen den poté, 15. září však k všeobecnému údivu (již druhému velkému po svržení vlády) ČSSD znemožnila rozpuštění sněmovny a tím i předčasné volby. Sociální demokraté své rozhodnutí zdůvodňovali obavou, že proti případnému výsledku případně uskutečněných předčasných voleb by proti němu mohla být podána námitka, podobné té páně Melčákově a stát by se mohl ocitnout v ještě větší krizi.

Čistějším řešením podle nich tedy bylo sehnat podporu prodloužení mandátu Fischerově vládě až do termínu řádných voleb, plánovaných na jaro roku 2010. Týž den se, věren vlastnímu, trochu rozevlátému stylu provozování politiky, vzdal svého poslaneckého mandátu předseda ODS Topolánek. Jak to tak později vypadalo při schvalování státního rozpočtu, jeho nepřítomnost při kuloárních jednáních (v době schvalování rozpočtu přednášel ve Spojených státech o "listopadové revoluci roku 89") nebyla ku prospěchu ani ODS, ani republice.

K tomu ještě dodatek. Personální přesuny, tzv. "přebíhání" poslanců a podobné záležitosti se po pádu vlády, udržované křehkou většinou jednoho hlasu, staly poměrně nezajímavým poslaneckým folklorem. V současnosti má Poslanecká sněmovna 12 tzv. "nezařazených" poslanců a jediným klubem, který působí v plném počtu, jsou - to byste neuhodli - komunisté...

ZNĚLKA

Závěr roku přinesl plastickou ukázku a jakousi praktickou kuchařku pro spolupráci soukromých a politických subjektů. Stal se jí audit projektu tzv. "Opencard" pražského magistrátu. Dovoluji si z něj v tento silvestrovský podvečer ocitovat výběr některých hlavních výtek, jak je přinesla 4. prosince Česká tisková kancelář:

- Příjmová stránka projektu byla zpracována nereálně a zřejmě i účelově tak, aby budila dojem, že je projekt samofinancovatelný.

- Celá příprava projektu je protknuta zjevným střetem zájmu a soustředěním osob kolem firmy Haguess. Například zastupitelstvu byl předložen ekonomický model, který je prakticky totožný s propočtem, který zpracovala společnost Allshare Finance CE, která je prokazatelně propojená s firmou Haguess prostřednictvím osoby Jaroslava Turka.

- Přestože byly známy i jiné ekonomické prognózy, odbor informatiky je ignoroval a neposkytl ani dané informace orgánům hlavního města.

- Zakázka byla přidělena firmě Haguess, která neměla patřičné know-how.

- Smluvní vztahy se společností Haguess znemožňují, aby se provozovatelem Servisního kartového centra (součást Pražského centra kartových služeb) stal nový subjekt a aby mohl tento subjekt rozvíjet další funkce karty.

- V roce 2006 měly být prověřeny možnosti získání dotací z EU, v žádných dokumentech ale není možné nalézt, že by se o získání evropských peněz někdo pokusil (na rozdíl od podobných projektů v Plzni, Pardubicích, Liberci a Hradci Králové, které dotaci získaly).

- Praha v úvodní fázi projektu koupila od Haguess 50.000 hybridních karet, přestože bylo jasné, že nejsou pro projekt vhodné a představují zmařenou investici. Podle auditu si toho firma Haguess byla vědoma, ihned po převzetí karet magistrátem byly totiž převedeny do úschovy firmy. Auditoři investici označují za zmařenou.

- Materiály, které byly předkládány odborem informatiky orgánům hlavního města, neinformovaly plně o stavu projektu a jeho problémech a vyvolávaly zdání, že se projekt daří.

- Na služby související se zaváděním opencard byly prostředky vynaloženy neefektivně a účelově. Smlouvy byly v rozporu se zákonem rozdělovány na zakázky menšího rozsahu. Na marketing byly vynaloženy vysoké částky.

- Některé dodavatelské společnosti byly personálně propojeny se společností Haguess.

- Zakázku na Dopravní odbavovací systém dopravní podnik zadal Haguessu bez výběrového řízení, čímž porušil zákon. Rozpočet projektu se výrazně zvýšil o 114 milionů korun bez vědomí radnice. Dopravní podnik podle auditorů v té době projekt takového rozsahu vůbec nepotřeboval. Ačkoli Haguess dílo nepředal v čas, dostal za něj zaplaceno a DPP nevymáhal sankce z prodlení. V době, kdy byl systém spuštěn, nebyl ještě dokončen.

- Dopravní podnik s auditory dostatečně nespolupracoval, neumožnil jim například přístup do účetnictví.

- Některé dodávky hardware pro dopravní podnik byly předražené.

- Způsob, jakým dopravní podnik zadával zakázky, je podle auditorů jednou ze stěžejních příčin vynaložení nepřiměřeně vysokých nákladů na opencard.

- Dopravní podnik vykázal v rámci projektu výdaje za 60 milionů korun, které s opencard nesouvisí.

- Náklady na projektové řízení a konzultační služby za 35,6 milionu korun byly nepřiměřené rozsahu projektu. Velkou část zakázek na reklamu a komunikaci v souvislosti s opencard, které dopravní podnik zaplatil, dostaly dvě vzájemně propojené firmy.

Potud některé informace z auditu, který novinářům k nahlédnutí poskytl pražský magistrát a vydala je ČTK. Zbývá snad jen dodat, že přímým personálním důsledkem zveřejnění nejasností kolem projektu "opencard" bylo odejití náměstkyně primátora Markéty Reedové (SNK-ED), údajně za to, že se jí nepodařilo za jejího účinkování v radě magistrátu předložit funkční koncepci boje proti korupci, dále odejití radního Petra Štěpánka (SZ), údajně za to, že v radě hlasoval jinak, než v plénu a konečně odchod šéfa informatiky (údajně zčásti zodpovědného za některé pasáže a průběhy projektu), který však údajně odešel sám a na vlastní žádost a za lepší prací.

Do rady byli dovoleni další členové ODS, takže magistrát je tímto zcela v jejích rukou. Boj proti korupci povede někdejší radní a nynější náměstek primátora Milan Richter, což u některých pozorovatelů slabší nervové konstituce vyvolává chuť vrhnout se (bez "opencard") pod metro, u bytelně sestavených osobností pak útrpný úsměv...

Ten útrpný úsměv je patrně nejpříhodnější grimasou, kterou je možné nad rokem 2009 učinit. Byl to rok promrhaných šancí, rok zvětšení propasti mezi politikou a veřejností, rok rozpaků nad zjeveními, které dokazují, že kdyby se v této zemi dvacet let nekradly státní prostředky způsobem, který spíše naznačuje, jako by zítra již nemělo vyjít slunce, mohla by Česká republika být - díky umu a chytrosti většiny svých obyvatel - tím "druhým Švýcarskem". Tedy tím, co si mnozí z nás mohli před dvaceti lety myslet...

Přeji posluchačům ČRo 6 příjemný vstup do nového roku a pevnou naději, že ten 2010 nemůže být než lepší!

Váš Martin Schulz.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .