Rodiny zločinců pod genetickým drobnohledem

24. září 2010

Usvědčování zločinců podle "otisků DNA" se stalo nedílnou součástí práce kriminalistů. Věda už pokročila tak daleko, že dovoluje vypátrat pachatele v okruhu příbuzných člověka, jehož "otisk" DNA má policie k dispozici. Přináší to s sebou nové možnosti v boji se zločinem i řadu etických problémů.

Jakmile se "otisk" DNA některého z členů rodiny dostane do policejní databáze, ocitá se v postavení podezřelého nejen sám odsouzený vlastník "otisku", ale za potenciální podezřelé jsou bráni zároveň i všichni jeho pokrevní příbuzní - bez ohledu na to, že jsou to většinou poctiví a bezúhonní lidé.

Deborah Sykesová pracovala v novinách Winston-Salem Sentinel. Ráno 10. srpna 1984 na ní ale kolegové v redakci čekali marně. Pětadvacetiletou ženu kdosi na cestě do práce přepadl, znásilnil a ubodal k smrti. O měsíc později byl za tento zločin uvězněn devatenáctiletý Darryl Hunt. Mladík popíral vinu a v roce 1990 dosáhl toho, že byla jeho DNA srovnána s DNA izolovanou ze spermatu pachatele. Analýzy byly zopakovány ještě o čtyři roky později a pokaždé se stejným výsledkem. Hunt zřejmě nebyl pachatel hrůzného činu. Soud však genetické důkazy ignoroval. Pak se ukázalo, že se "otisk" DNA neznámého vraha nápadně podobá profilu dědičné informace jiného muže, který byl odsouzen za jiný trestný čin a jeho "otisk" DNA se tak dostal do centrální databáze. Sám odsouzený pachatel Deborah Sykesovou určitě nezabil. Mohl to však udělat někdo z jeho blízkých pokrevních příbuzných, který zdědil velmi podobný "otisk" DNA. Tak se dostal do středu pozornosti detektivů Willard Brown, bratr vlastníka "podezřelého" otisku DNA. Brown už měl v trestním rejstříku záznam, a když na něj vyšetřovatelé uhodili, k vraždě Deborah Sykesové se přiznal. Test DNA přiznání potvrdil. Stalo se to těsně před Štědrým dnem roku 2003 a Darryl Hunt si nemohl přát krásnější dárek k Vánocům. V únoru roku 2004 vyšel z vězení, kde strávil polovinu dosavadního života - za zločin, který nespáchal.

Odhalení vraha Deborah Sykesové názorně dokazuje, jak účinným pomocníkem jsou otisky DNA. Usvědčily vraha a očistily nevinně odsouzeného. A to dokonce v případě, kdy otisk pachatele nebyl v policejní databázi. Tento postup má však i svou odvrácenou tvář. Pokud se pachatelův otisk DNA nápadně podobá otisku zločince uloženému v databázi, znamená to s vysokou pravděpodobností, že pachatel patří mezi zločincovy pokrevní příbuzné. Nelze ale vyloučit, že podoba otisků je výsledkem slepé náhody. A pak budou mnozí členové ze zločincova příbuzenstva neprávem podezíráni a vyšetřováni ze spáchání trestného činu. Velmi často jde o těžké, brutálně provedené zločiny a i pouhé podezření z jejich spáchání může člověku obrátit život naruby.

Společnost je rozdělena na dvě velké skupiny. V první jsou rodiny, jejichž člen byl odsouzen a které se tak rázem ocitají pod "genetickým dohledem". Do druhé patří naopak ty rodiny, které v této síti prozatím nejsou. Otisky DNA jsou pro společnost v boji se zločinem obrovským přínosem. Jejich získání umožňuje většina právních řádů i za cenu omezení osobních svobod a práva na soukromí jednotlivce. Je však přípustné omezit právo na soukromí i pokrevním příbuzným zločinců tím, že budou při pátrání po pachatelích "první na ráně"?

Krajními východisky z této situace je povinné zanesení otisků DNA všech občanů do policejní databáze. Pak bychom si byli před databází otisků DNA všichni rovni. Druhým extrémem je požadavek, aby nebylo možné přednostně pátrat mezi příbuznými zločinců, jejichž otisk DNA už je do policejní databáze zanesen. Kompromisem se zdá omezení pátrání mezi příbuznými jen na velmi vážné zločiny a vyšetřování jen v těch rodinách, jejichž odsouzený člen má otisk DNA extrémně podobný s otiskem pachatele z místa činu. Názory na to, které řešení je správné, se budou jistě různit. Důležité však je, aby se v každé zemi před zavedením "rodinných pátrání" jejich nesporný přínos hodnotil i s ohledem na právní a etické aspekty.

Spustit audio