Respekt o jednom poválečném masakru

Nebyl to živelný výbuch lidového hněvu, nýbrž akt právě vznikající státní moci. Někteří z řad pachatelů i přeživších obětí dosud žijí, dokonce i tam, v Postoloprtech. Článek se jmenuje příznačně: Žít mlčky vedle vrahů. Autorka reportáže pracně rekonstruuje průběh masakru podle vzpomínek pamětníků, přeživších obětí. Pocházejí ze smíšených rodin, proto zde směli zůstat. Mluvili o tom velmi neradi. Podobně jako svědkové, na něž se obracel režisér Lanzmann, autor filmu "Šoa".

Reportáž v Respektu patří k méně obvyklému typu investigativní žurnalistiky. Zjišťuje a dokumentuje skutečnosti, o nichž se nějak ví (anebo přinejmenším tuší), ale které se přesto nemohou dostat na plné denní světlo. Na rozdíl od jiných témat novinářské investigace (například lehkých topných olejů nebo mosteckého podsvětí) tomu brání většinový konsens. Ten má povahu jakési podivné nepsané společenské smlouvy. Tu dodržuje - domnívám se, že bez výjimky - i současná politická reprezentace. Ilustrují to i vyhýbavé odpovědi někdejšího disidenta, posléze diplomata a spoluautora textu Česko-německé deklarace Alexandra Vondry v krátkém interview, otištěném v tomtéž čísle Respektu.

Postoloprty nejsou jediným dějištěm poválečného hororu tohoto druhu. Za těch patnáct polistopadových let se v našich médiích objevila řada podobných upozornění: Krásné Březno, Pohořelice, Horní Moštěnice, Buková Hora na Broumovsku, České Velenice, Tocov na Podbořansku atd. - Každé takové aviso proběhne v podstatě bez odezvy. Asi jako když při noční bouři blesk nakrátko osvítí krajinu, a ta se opět ponoří do tmy. Společenská smlouva funguje.

Že si lidé takové věci nechtějí připomínat, tomu lze rozumět. Tak vzniká představa pověstné tlusté čáry, která by měla jednou provždy uklidit nepříjemné skutečnosti do zapomnění, v krajním případě je přenechat historikům. Život ale tlusté čáry nedělá. Už proto, že k takové společenské smlouvě nebývají ochotny obě strany. Nelze ani spoléhat na to, že s vymřením přímých účastníků vyhasne i neuzdravená minulost.

Balkán, Kavkaz, Irsko - to jsou jen některé z příkladů toho, jak nezpracovaná traumata dokáží fungovat jako zdroje napětí desítky, ba stovky let. Jejich zametání pod koberec postihuje i toho, kdo z nich původně "profitoval", lze-li tak říci. - Domnívám se, že neochota pohlédnout s otevřeným hledím na naši bezprostředně poválečnou minulost je jedním z důvodů populistické zátěže naší politiky a veřejné rozpravy vůbec. Netvrdím, že je důvodem jediným. Je ale důvodem významným, jak dokazuje masová nevole nebo i zloba, jakou každá taková připomínka vyvolá.

Po delší době porušil Respekt celonárodní konsenzuální mlčení. Může to být - jako ostatně už mnohokrát - hlas volající na poušti. Může to být i podnět procesu očisty, který jednou dospěje k tomu, že ukrývaná kostra bude vytažena z šatníku a řádně pohřbena. Jak to dopadne, nevím. To druhé by bylo rozhodně lepší z obou možností. Pro nás i pro Evropu, která na tom také není nejlépe. Už proto by jí prospělo, kdyby svá ohniska napětí, tedy i zdroje potenciálních konfliktů, vystavila slunečnímu světlu, místo aby je zametala pod koberec.