Řešení krize kolem severokorejského jaderného programu

Dohoda o charakteru a počtu účastníků jednání v Pekingu má podobu minimálně možného kompromisu. Tím, že se jich účastní i Čína, už rozhovory pochopitelně nemohou být označovány za bilaterální. Na druhou stranu ale mají pořád ještě hodně daleko k fóru, kterého by se podle Spojených států měly účastnit ještě Japonsko, Jižní Korea a Rusko. S ohledem na bezpečnostní situaci v regionu by totiž žádná z těchto zemí neměla zůstat vůči počínání Severní Koreje lhostejná.

Krokům jako vypovězení jaderných inspektorů, odstoupení od smlouvy o nešíření jaderných zbraní, obnovování provozu jaderného zařízení v Jongbjonu či demonstrativním testům raket krátkého doletu se nedostalo tolik pozornosti, jak by si severokorejský komunistický režim přál jen kvůli tomu, že svět žil především krizí kolem Iráku a vojenským zásahem proti režimu Saddáma Husajna.

Není rozhodně bez zajímavosti, že Severní Korea odstoupila od požadavku na dvoustranné rozhovory se Spojenými státy jen pár dnů po pádu iráckého režimu. Za zmínku stojí, že krizi kolem svého jaderného programu Severní Korea úmyslně spustila loni v polovině října těsně před tím, než se Irák ocitl pod tlakem nové rezoluce Rady bezpečnosti OSN.

Časová souvislost mezi jednotlivými fázemi irácké krize a změnami ve strategii Severní Koreje nebude čistě náhodná. Pchjongjang si zjevně uvědomuje, že v nové mezinárodní situaci vzniklé po vítězství spojenců v Iráku nastal ten správný okamžik přejít k druhému pólu jednoduché, ale osvědčené dvoubodové strategie - od ostře konfrontačních gest k náznakům vstřícnosti. Přesto by už samotný fakt, že rozhovory konečně začnou, měl být důvodem k opatrnému optimismu. Čas, který od začátku krize uplynul, totiž Severní Korea nestrávila planým vyhrožováním.

Poté, až Severní Korea uvede jaderné zařízení v Jongbjonu plně do provozu, bude schopna za šest měsíců vyrobit palivo pro pět až šest jaderných bomb. Odborníci ale upozorňují, že souběžně s obnovováním reaktoru v Jongbjonu, který je schopen produkovat plutónium, se Severní Korea snaží získat také obohacený uran. Podle informací britské stanice BBC, která se odvolává na nejmenované americké představitele, by v tomto případě Severní Koreu mohly od získání jaderné zbraně dělit pouhé měsíce a nikoli roky, jak se doposud myslelo.

Třístranné rozhovory v Pekingu jsou ale pouhým začátkem cesty, jejímž ideálním vyústěním by byla Severní Korea prokazatelně zbavená možnosti vlastnit jaderné zbraně. Pesimisté ovšem poukazují na to, že pokud rozhovory, a nejenom ty v Pekingu, ale také případná další jednání, nebudou probíhat podle představ Severní Koreje, Pchjongjang minimálně získá čas potřebný pro to, aby se jeho jaderný arzenál stal skutečnou hrozbou, a tím i účinnějším prostředkem nátlaku.

Klíčové proto je, jakou roli sehraje v rozhovorech Čína a výhledově další země. Podle přání Pchjongjang by Peking měl být pouze v roli hostitele, nanejvýš prostředníkem fakticky bilaterálních rozhovorů mezi Spojenými státy a Severní Koreou. Do takto pojatých rozhovorů severokorejský režim vkládá největší naděje na dosažení svého cíle. Tím je získání mezinárodní hospodářské pomoci a podpis písemné smlouvy o neútočení se Spojenými státy.

Pokud se ale naopak Čína rozhodne být aktivním a plnohodnotným účastníkem jednání, šance na to, aby rozhovory v dohledné době skončily přijatelným výsledkem, výrazně rostou. Není bez zajímavosti, že právě Čína před nedávnem demonstrativně na tři dny zastavila dodávky ropy a zemního plynu do Severní Koreje. Ukazuje se, že tlak ze strany zemí, ke kterým má Severní Korea z historických důvodů blíže, by mohl být nejúčinnější formou, jak Pchjongjang přimět k rozumnější politice. Předpokládá to však, že Čína nezůstane u ojedinělého gesta a že stejně začne uvažovat i jednat Rusko.