Rekordní sběratel kosmonautiky
Německý nadšenec pro kosmonautiku Tasillo Römisch vyrobil stovky modelů kosmických lodí a raket, má vlastní muzeum kosmonautiky a je zapsán v Guinessově knize rekordů. Pro Český rozhlas Leonardo poskytl při své návštěvě ČR rozhovor, ve kterém odhalil zákulisí své sbírky.
Jaké jsou vaše zápisy v Guinessově knize rekordů?
Jsem v ní uveden dvakrát. Jeden zápis se týká mé kolekce modelů , které jsem si sám vyrobil. Ty jsou všechny vyrobeny ve stejném měřítku a ze dřeva. A podruhé jsem v Guinessově knize rekordů uveden jako majitel největší sbírky kosmických suvenýrů na světě. V době, kdy mě do knihy zapisovali, jsem měl ve sbírce asi 60 až 70 tisíc kusů. Teď už mám 90 tisíc. V knize jsem s tím zápisem od roku 2001 a nikdo mě dodnes nepřekonal. Pokud by mě někdo trumfnul, tak jsem připraven celou svou sbírku neskenovat a poslat na DVD komisi Guinessovi knihy. Ono to ale není vůbec jednoduché. V roce 2001 jsem jim poslal 1600 stran dokumentace. Teď už by to byly možná 3 až 4 tisíce stran a vše musím překládat do angličtiny.
Vzpomenete si ještě, kdy jste vyrobil svůj první model a co to bylo?
Mým prvním modelem byl raketoplán. Protože jsem žil v bývalém východním Německu, nemohl jsem si žádný model raketoplánu koupit. Bylo to zkrátka považováno za západní věc a na našem trhu prostě nebyl. A tak jsem si vyrobil vlastní, abych ho mohl ukazovat na svých přednáškách. Ukazoval jsem také Ruské lodě, jejich modelů jsme měli spousty.
Kolik modelů máte dnes?
Myslím, že jsem vyrobil asi 1000 modelů. Ale přesně to nevím, nikdo mi to přesně nespočítal.
Kolik času je třeba na postavení modelu?
To je těžké říci. Předtím, než jsem se dostal do Guinessovy knihy rekordů, jsem stavěl modely 17 let. A pro tuto práci jsem využíval každou sobotu v týdnu. Pracoval jsem takových 8 až 10 hodin. Byl to zkrátka jen koníček, takže jindy nebyl čas. Mezi nejtěžší modely patří třeba staré německé rakety. Nejprve jsem je celé dva roky studoval a pak další rok stavěl. Takže ten nejtěžší model mi zabral celkem tři roky práce.
Odkud berete výkresy podle kterých modely sestavujete?
Ve východním Německu jsme měli výborné knihy o raketách. Tam jsem mohl najít i přesné rozměry. Dnes jsem schopen si rozměry dopočítat většinou sám. Když mi ukážete libovolnou fotku rakety a dáte mi jen jeden nebo dva rozměry na ní, ostatní rozměry rakety si umím vypočítat. Pak si vytvářím výkresy. Obejdu se při tom bez počítače, vše kreslím rukou. Samozřejmě rakety jsou prostorové objekty, zatímco fotografie jsou dvojrozměrné, a pokud nechci hádat co je z druhé strany rakety, musím mít ještě další fotku z jiného úhlu pohledu.
Kde máte všechny své modely?
Většina je ve skladišti. To znamená, že je nikdo nemůže vidět. Ale bohužel nemám je kam dát. Mám jen omezené místo, kde mohu modely ukazovat. Druhým místem plným modelů je můj obývací pokoj. No a třetím je mé soukromé muzeum kosmonautiky, kde je asi 100 modelů.
Soukromé muzeum? Co v něm všechno máte?
Moje muzeum je velice malé. Jeho plocha je jen 60 metrů čtverečních. Na větší nemám peníze, to bych si musel koupit mnohem větší dům. Do muzea se mi vejde asi 1 až 2 procenta mé sbírky. V první části uvidíte modely, které jsem vyráběl já a ve druhé části je výstava toho, jak se žije ve vesmíru. Jak kosmonauti jí, spí, umývají se, chodí na záchod. To vše ukazuji na vybavení kosmických lodí. I ten kosmický záchod mám v muzeu, protože na to se lidi velmi často ptají. V další sekci muzea mám skafandry, a to jak modely, tak skutečné skafandry. Ty skutečné jsou velice drahé, takže pochopitelně modely dominují. A v poslední části je expozice věnovaná mému městu Mittweida a tomu, proč v něm máme muzeum kosmonautiky.
A proč právě toto město?
Ty hlavní důvody jsou tři. Prvním důvodem je optik Bernhard Schmidt. Ten strávil v našem městě 25 let svého života. Studoval na naší univerzitě a vytvořil u nás své první dalekohledy a nový optický systém, kterému se říká Schmidtova komora a astronomové ho dodnes používají ve svých dalekohledech. Druhým důvodem je, že v městě Mittweida byly vyrobeny některé části známých německých raket V-2 určených pro nacistické Německo za druhé světové války. A třetím důvodem, proč je mé muzeum v Mittweidě je naše vysoká škola – Univerzita aplikovaných věd. Ta pořádá různé konference a semináře a já na ní učím historii vesmírných letů.
Vraťme se ke kolekci skafandrů. To muselo být opravdu drahé ji získat?
Běžným způsobem je to skutečně velmi drahé. Ale existují určité triky. Kdybych přišel třeba do ruského hvězdného městečka za oficiálními představiteli a řekl, prodejte mi skafandr, tak jejich reakce bude: „Á, cizinec… tak ukaž kolik peněz máš?“. A mohli by po mě chtít takových 20 až 40 tisíc euro. Ale když si zajdu přímo za kosmonautem a požádám ho, aby pro mě koupil skafandr svým jménem, tak získá třeba poloviční slevu, někdy i jen 20 % původní sumy. Takže takovou cestičku jsem si našel, jak si udělat sbírku skafandrů. To je můj trik.
A jakým trikem jste přišel ke skafandru z filmu Armagedon, který máte v muzeu?
Po určité době jsem si řekl, že už mám dost ruských skafandrů a že je na čase pořídit si také nějaký americký. Jenže ten je neskutečně drahý. Skafandr používaný posádkami raketoplánů stojí zhruba 150 tisíc euro. Ale někdy před 10 roky jsem viděl film Armagedon, kde herec Bruce Willis nosil skafandr, který jakoby z oka vypadl skutečnému skafandru do raketoplánu. A tak jsem zkusil Willisovi zavolat. To se ukázalo zprvu jako zcela nemožné. Teprve po půl roce, kdy jsem požádal o zprostředkování telefonátu další lidi, se mi to díky přímluvě Toma Hankse povedlo. Bruce Willis s prodejem tohoto skafandru nakonec souhlasil a dostal jsem souhlas i od společnosti, která skafandr vyrobila. No a potom jsem si zaletěl do Hollywoodu a skafandr byl můj. Tedy skoro, protože ještě nastal problém na hranicích. Němečtí celníci jsou někdy dosti nároční. Musel jsem zaplatit ještě clo 3000 euro a až za dalších 14 dní jsem měl skafandr doma.
Také jste získal originální část rakety Saturn 5, která vynesla např. lodě Apollo. Jak jste ji dopravil do Německa?
Všechno to začalo sázkou. Já a rektor naší univerzity jsme se vsadili, kdo z nás dokáže jako první dostat do našeho města skutečný americký motor. On chtěl přivézt z USA motor z letadla a já motor z rakety Saturn 5, která vynesla lidi na Měsíc. A já tu sázku vyhrál, přestože jsem na první pohled neměl šanci. Důvodem rektorovi prohry je, že ten letecký motor je ze stále ještě vyráběného letadla a podle zákona nesmí být vyvezen mimo USA. Naopak motor Saturnu 5 už se dávno nevyrábí. Navíc jsem ho získal poměrně levně. Přesvědčil jsem člověka v USA zodpovědného za raketu a také naše letectvo, aby ho převezlo do Berlína. Dále jsem přesvědčil naši univerzitu, aby zaplatila převoz z Berlína k nám do města. Takže mě to skoro nic nestálo. S NASA jsem uzavřel leasingovou smlouvu na 99 let a splátky nejsou nijak veliké.
VIDEO: Tasillo Römisch hovoří o kosmonautice v německé rozhlasové stanici
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
