Regulovat či neregulovat finanční trhy?

Vzrůstá-li nějaké ohrožení - a není-li možno čelit mu dosavadními způsoby -, je nasnadě myšlenka ty dosavadní způsoby rozšířit. Budu se nejprve zabývat tím druhým případem, rozporem svobody a bezpečnosti. Zdá se mi srozumitelnější.

Organizovaný zločin a zejména jedna jeho podoba, terorismus, není jevem zcela novým. Nové je jeho masivní rozšíření, využívající navíc novodobých technických vymožeností. Dosavadní bezpečnostní opatření nedokáží likvidovat jeho zdroje. Musí se stále více orientovat na prevenci, tedy na kontrolu. A to i těch, kdo - jak se posléze ukáže - s ním nemají nic společného. S tím je spojeno omezení svobody všech. Je to vpád do soukromí (odposlechy, evidování velmi intimních údajů atd.). Zjištěná data lze zneužít. Rovněž zvýšené pravomoci policie, které jsou s tím spojeny. Tento záměr naráží na odpor. Osobní svoboda je hodnotou, na níž si západní civilizace zakládá. Je to jedna z jejích ustavujících podmínek. Také bezpečnost je hodnotou. Její potřeba je v lidské bytosti zakotvena dokonce hlouběji než svoboda. Potřebné jsou obě. Co ale dělat v situaci, kdy se posvátnost svobody střetává s posvátností života a jedna vylučuje druhou? Lze si představit solidně formulovanou obhajobu jedné i druhé. Které dát přednost?

Domnívám se, že řešení přinese, jak se říká, život sám. Záleží na tom, jakou míru ohrožení bezpečnosti je společnost ochotna tolerovat ve jménu svobody. Na některá její omezení si zvykla a pokládá je za samozřejmé. Ne každý smí řídit motorové vozidlo nebo vlastnit střelnou zbraň. To druhé neplatí pro USA nebo Finsko. Domnívám se, že záleží jen a jen na tom, jak často nějaký student povraždí ve škole své spolužáky a učitele, zda tyto země oprávnění držet střelnou zbraň omezí.

Existují dobré důvody snášet určitou míru zneužívání svobody jedněmi v zájmu jejího zachování pro druhé. Demokracie za to stojí, říká se. Platí to, pokud tak smýšlí většina. Záleží ovšem na míře. Budou-li se opakovat takové tragédie jako ta v londýnském metru nebo na madridském nádraží, vzroste potřeba bezpečí natolik, že se veřejnost smíří s omezením některých svobod. Dobré to nebude. Zvýšení pravomocí policie je krokem směrem k autoritativnímu režimu, a ten zatím vždycky vedl k nějaké formě úpadku. Možná, že se bude říkat, že bezpečnost za to stojí.

Myslím, že o finančních trzích a jejich nezaručené stabilitě platí totéž. Jako je občanská svoboda podmínkou a měřítkem demokracie, je i svoboda podnikání totéž vzhledem k tržní ekonomice. Podnikání ve sféře financí je její součástí. - Ponechávám stranou dvě významná témata, a sice dopady tržní ekonomiky na přírodu čili životní prostředí a na méně zámožnou část lidstva. Hledím si pouze současné situace na finančních trzích. I ona je důsledkem svobody podnikání, jejího zneužití. Stále zřetelněji se ukazuje úloha morálního hazardu jedněch, který vtahuje do víru druhé.

Všichni si zajisté přejeme, aby to neskončilo ekonomickým rozvratem. Jak toho dosáhnout? Doufat v příznivý spontánní průběh, tzn. dlouhodobé zotavování? To nemusí nastat. Krize může uvolnit destruktivní procesy mimoekonomické povahy. I když se tak nestane, může se v budoucnu opakovat. Proto se ozývají hlasy, které volají po nějaké formě regulace. A nejsou to jen příznivci socialistické doktríny. Liberální ekonomové varují, byl by to zásah do přímo do srdce tržní ekonomiky, neboť svoboda podnikání je nutnou podmínkou jejího růstu.

I tady zřejmě rozhodne, jak se říká, život sám. Záleží na míře. Na tom, jakou spoušť stávající krize po sobě zanechá. K jak velkému uskrovnění nás přiměje. Nebude-li to tato, bude to možná ta příští. Ochota k morálnímu hazardu, motivovaná touhou po zisku, hned tak nepomine. K tomu by bylo třeba spontánní mravní obrody, jaká je v konzumní společnosti málo pravděpodobná. Proto mi volání po nějaké formě regulace nepřipadá nerozumné.

Máme k dispozici příklad. Historie se sice nikdy úplně neopakuje, ale snad lze srovnávat srovnatelné. Ve velké hospodářské krizi před 80 lety (Anglosasové neříkají krize, ale deprese) také sehrál významnou úlohu morální hazard. Měla dvojí důsledek. Americký a evropský. V USA se Rooseveltova administrativa odhodlala k regulaci. K systému státních intervencí, říkali mu "New Deal". Ameriku zachránil. V Evropě se zrodil nacismus. I ten prosadil státní intervenci, i když jiného druhu. Pak rozpoutal 2. světovou válku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .