Regionální volby ve dvou spolkových zemích

Teprve před čtyřmi měsíci vyhrál těsně celostátní volby a získal tak mandát, aby jeho rudozelená koalice mohla pokračovat v započaté práci. Nyní byl ale kancléř konfrontován nejenom s porážkou v jeho rodném Dolním Sasku, ale především s faktickou změnou politického zadání, tak jak ho obdržel loni v září od německých voličů.

Posílení křesťanských demokratů, kteří nyní budou kontrolovat vládu v devíti z šestnácti spolkových zemí, a tím i většinu v druhé komoře německého parlamentu, totiž mimo jiné znamená, že Schröderova vláda bude muset daleko víc než dosud spolupracovat s opozicí a brát ohledy na její postoje.

Německo se tak v příštích týdnech a měsících fakticky ocitne v situaci, která byla dosud známá především z Francie v podobě spolupráce pravicového prezidenta s levicovou vládou. Tato "kohabitace na německý způsob" ale zároveň přesně odpovídá přáním většiny německých voličů, kteří jsou už dlouho nespokojeni s tím, že politici pouze taktizují a nejsou zdánlivě schopni domluvit se napříč politickým spektrem na opatřeních, která by vedla ke snížení nezaměstnanosti a k oživení pokulhávající německé ekonomiky. Uvědomují si to zřejmě i křesťanští demokraté, kteří hned po volbách v Hessensku a Dolním Sasku přispěchali s prohlášením, že nebudou chtít za každou cenu blokovat práci vlády.

Pokud jde o příčiny posledního volebního debaklu SPD, daly by se pravděpodobně shrnout do dvou hlavních bodů. Za prvé - sociální demokraté si v prvních týdnech po vyhraných celostátních volbách v září loňského roku počínali značně neprofesionálně. Jejich čelní politici neustále měnili stanoviska, pokud jde o podobu vládního programu.

Podobně rychle se měnily i údaje o skutečném stavu veřejných financí, což zanechalo u voličů oprávněný pocit, že byli Schröderem během volební kampaně systematicky podváděni. A za druhé - rudozelená koalice reagovala na rostoucí rozpočtové schodky zdánlivě nejjednodušším způsobem, když okamžitě zvýšila celou řadu daní a nebo výši odvodů na sociální a důchodové pojištění.

K lepšímu volebnímu výsledku nepomohla ani Schröderava snaha, podobně jako loni v létě, odvést pozornost od domácích problémů a z regionálních voleb učinit neoficiální referendum o postoji německé vlády vůči možné válce proti Iráku. Německého kancléře tak nyní zřejmě čeká boj, který bude muset od případu k případu vést hned na třech frontách současně.

Bude muset brát ohledy na svého koaličního partnera, na opoziční konzervativce a ještě i na tradicionalistické křídlo své sociálnědemokratické strany. U Zelených si může být jistý, že by v případě nějakých zásadních sporů s kancléřem nezašli nikdy tak daleko, že by riskovali vyhazov z koalice. V případě křesťansko-demokratických spolkových zemí se Schröderovi zase nabízí teoretická šance využít, tak jak se mu to už v minulosti podařilo několikrát,občasnou nejednotu mezi jejich premiéry, jež pramení ze snahy získat nějakou výhodu pro vlastní region.

Největší neznámou bude ale pro Schrödera znamenat rozložení sil v jeho vlastní straně. V posledních týdnech se totiž znovu začal hlásit o slovo někdejší Schröderův úhlavní rival v čele SPD Oskar Lafontaine. Bývalý ministr financí nejenom, že veřejně glosoval průběh volební kampaně, ale pouhý den po porážce v Hessensku a Dolním Sasku také předložil okamžitě analýzu příčin, které se podle jeho názoru staly důvodem sociálně demokratického neúspěchu. Jeho závěry, které okamžitě otiskl německý bulvární deník Bild, jsou na první pohled sice jednoduché, ale pro nejednoho pravověrného německého sociálního demokrata velmi přitažlivé.

Vláda se prý totiž podle Lafontaina zpronevěřila tradičním sociálně-demokratickým hodnotám a prováděla ve skutečnosti " neoliberální politiku, zabalenou do červené vaty". Je docela pravděpodobné, že Lafontainova aktivita se nakonec neomezí pouze na psaní novinových článků, ale že se bude znovu snažit získat vliv na politiku SPD. Německého kancléře tak zřejmě čeká nový konflikt mezi tradicionalisty a modernisty, konflikt o budoucí charakter německé sociální demokracie.