Řecký rasismus, násilí v Pákistánu a tragická láska

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy www.dw.de

V Řecku, které je hlavně předmětem ekonomických úvah, přibývají útoky na cizince. Daleko horší je situace v Pákistánu, kde za nevybíravým násilím stojí vyděračské tlupy a hnutí Taliban, nemluvě o střetech mezi původními obyvateli a několika vlnami přistěhovalců. Na závěr se před chmurnými tématy pokusíme uniknout do kina, ale tam nás čeká věčné téma nešťastných milenců.


Řecký rasismus

Řeckem otřásl útok na cizince, kteří tam přijeli na sezónní práce. Ve skutečnosti to byl jen jeden z řady incidentů, na které upozornily organizace hájící lidská práva. Ve všech případech byli v Řecku napadeni přistěhovalci a uprchlíci.

„V posledních letech dramaticky stoupl počet násilných činů s rasistickou motivací, ale obavy budí hlavně jejich rostoucí intenzita,“ řekl zpravodajovi německé stanice Deutsche Welle Kostis Papaioannu, který stojí v čele řecké Komise pro lidská a občanská práva. Podle něj je stále běžnější, že oběti jsou těžce zraněné a někdy je ohrožen jejich život.

Komise patří do sítě řeckých protirasistických institucí, která minulý týden uveřejnila výroční zprávu. Dokument zachytil 154 rasistických útoků, které se odehrály v roce 2012. Jejich počet je pravděpodobně daleko vyšší, protože zpráva zahrnuje jen zločiny, které ohlásily samy jejich oběti. Jejich hlavním terčem jsou vystěhovalci a uprchlíci z Pákistánu, Afghánistánu a Iráku, ale mezi postiženými lidmi byli dva cizinci pocházející z Evropské unie a jeden řecký občan.

V protirasistické síti je třicet skupin a organizací včetně Amnesty International a sdružení lidí, kteří byli nakaženi virem HIV. Její výroční zprávy se objevují od roku 2011, protože oficiální čísla jsou pokládána za nespolehlivá.

Sedmačtyřicetiletý historik Kostis Papaioannu říká, že v Řecku je strukturální rasismus. Tímto výrazem označuje stav, kdy rasistické násilí stále více ovlivňuje státní struktury. Policie a soudy jsou často příliš slabé, aby přiměřeně stíhaly lidi odpovědné za zločiny a někdy se jim do toho ani nechce. Papaioannu dodává, že útoky na cizince se odehrávaly vždycky, ale hospodářská krize tuto situaci v posledních letech zhoršila.

Veřejný protest proti úsporným opatřením před budovou athénského parlamentu

Ekonomická krize asi opravdu přispívá k rasistickému násilí, ale Papaioannu připomíná, že daleko horší je strach, nejistota a neschopnost vyrovnat se s nečekanými potížemi, na něž najednou neplatí zaběhané a osvědčené postupy. Mezi lidmi se za těchto okolností rychle šíří existenční obavy, které snižují práh, za nímž lze očekávat každodenní násilí.

„Zachází to tak daleko, že lidé hrozí svému sousedovi nebo nájemníkovi, že si na ně pozve ultrapravicové gaunery. Stačí k tomu pocit, že se k nim cizinec chová špatně. Kostis Papaioannu rozhorleně dodává, že na něco takového by měly být zákony: „Když vyřknete takovou hrozbu, měl byste počítat s právními následky.“

Růst rasistického násilí znepokojuje i Rézu Golamího, který předsedá aténskému Klubu sjednocených Afghánců. Řecké azylové zákony byly navíc roku 2010 podstatně zpřísněny. Afghánci od té doby prakticky nemohou žádat o řecký azyl. K žadatelům patří i Golamí, který říká, že spousta Afghánců, kteří přišli do Řecka, žijí na hraně existenčního minima, také nemají jinou možnost než spát, kde se dá. Tito lidé se stávají snadným terčem rasistického násilí.

Cizinci ještě nedávno zažívali útoky téměř každý den. Před dvěma měsíci byli během jediného večera na náměstí Attikis v centru Atén napadeny a zbity tři rodiny. Spousta uprchlíků z Afghánistánu se podle Golamího bojí vyjít z domu: „Svým krajanům především radíme, aby se chovali velmi opatrně a po západu slunce se některým částem města úplně vyhnuli.“

Uprchlické organizace upozorňují, že ve spoustě případů není rasistické násilí vůbec ohlášeno úřadům, ale nedovědí se o nich ani veřejné nemocnice. Většina obětí nemá platné doklady, a když se takový člověk dostane do kontaktu s řeckou policií, riskuje vyhoštění ze země. Právní autority jsou často nečinné.

Obhájci lidských práv se domáhají, aby všechny oběti rasistického násilí dostaly povolení k pobytu. Současně kritizují vžité postupy policie, která podle nich zachází s oběťmi, jako by to byli zločinci. Naim Elghandur, který vede Sdružení muslimů v Řecku, je ještě kritičtější. Egyptský rodák, kterému je 44 let a má řecké občanství, říká, že případy rasistického násilí se ututlávají.

Pan Elghandur si stěžuje, že navzdory mnoha útokům za ně nebyl dosud nikdo odsouzen. Na podporu svého tvrzení uvádí dva příklady. Před půl rokem tři muži několik hodin týrali egyptského zaměstnance jednoho pekařství v Salamině. Minulé léto neznámí útočníci napadli egyptské přistěhovalce a jeden muž byl těžce zraněn. Tento muž je dosud na umělé výživě, a přesto byl vyhozen z nemocnice, protože neměl zdravotní pojištění. Pachatelé v obou případech unikli trestu.


V Karáčí je život levný

Před květnovými parlamentními volbami v Pákistánu přibývá násilností. Ve francouzském měsíčníku Le Monde diplomatique čteme, že vraždy s finančním nebo politickým motivem jsou v největším městě Karáčí stejně běžné jako vydírání, vypínání elektřiny a etnické i náboženské násilí.

Loni bylo střeleno, uneseno nebo umučeno k smrti 2400 obyvatel Karáčí. Objednané vraždy jsou tu noční můrou, protože policie skoro nic nezmůže. „Zrovna jsme se dívali na zprávy o další objednané vraždě a litovali rodiče, kteří přišli o dítě,“ vypráví Fatima Tanvírová, „když někdo zaklepal na dveře a řekl nám, že obětí byl náš syn. Za pár měsíců se měl oženit.“

O vlastní život nebo o příbuzné se bojí v Karáčí skoro každý bez ohledu na své náboženské, etnické nebo politické zařazení. Člověk může zemřít kvůli mobilnímu telefonu. Často slyšíte, že je to předzvěst sociální revoluce. Ekonom Šahíd Sidikví si myslí, že Pákistánci procházejí největšími hospodářskými a politickými zmatky ve svých dějinách, ale žádná revoluce prý není na obzoru.

Chaos položil mnoho firem a připravil tisíce lidí o živobytí. Asi 40 procent obyvatel vydělává méně než 200 až 300 rupií denně, přičemž rodina o dvou dospělých a dvou dětech spotřebuje je za přiměřenou stravu měsíčně 12 tisíc rupií. V Pákistánu prý není střední vrstva – většina lidí žije ve stálé chudobě a většinu ekonomiky ovládají dvě procenta nejbohatších lidí.

Ulice v Karáčí.

Ale ani boháči to nemají snadné. Pákistán trpí chronickým nedostatkem elektřiny kvůli propasti mezi nabídkou a poptávkou. Výpadky proudu mají katastrofální účinek na všechny obory. Trpí zejména oděvní a textilní průmysl, který poskytuje většinu bídně placených pracovních míst a vydělává cizí měny. Firmy proto ztrácejí obchodní a dodavatelské smlouvy a lidé přicházejí o práci.

V Karáčí získávají stále větší vliv vyděračské tlupy. Platí to hlavně o čtvrti Lyari, která je nejmenší, ale nelidnatější správní jednotkou velkého přístavního města. Obchodníci a průmyslníci, kteří odmítnou zaplatit výpalné, riskují, že budou zavražděni, uneseni nebo mučeni. Mnozí skončí v pytli pohozeném u silnice. Veřejné protesty a stávky, které měly přimět úřady, aby něco podnikly, vyzněly naprázdno.

Významný podíl na násilí v Pákistánu mají náboženští extrémisté, kteří tu mají dlouhou tradici a působí po celé zemi. Etnické sektářství vedlo roku 1971 k jejímu rozdělení, když východní část vyhlásila nezávislost Bangladéše neboli země Bengálců, ale ani pak etnické rozpory neustaly.

Jako muhadžírové jsou označování lidé hovořící jazykem urdu. Jsou to muslimové, ale etnicky jsou různorodí a jsou to přistěhovalci nebo jejich potomci. Do Pákistánu přišli po rozdělení Britské Indie v roce 1947. Byli vesměs vzdělaní a kvalifikovaní, měli velký podíl na rozvoji nového státu a uplatňovali se ve vládních institucích a ve školství. Jejich výjimečné postavení vyprovokovalo napětí a krvavé střety mezi muhadžíry a původními obyvateli, zejména Sindhy a Paštuny.

Tyto rozpory se nevyřešily dodnes a promítly se i do napjaté situace v Karáčí. Z přístavního města se stalo bojiště zločineckých tlup, které žijí z vydírání a obchodu se zbraněmi, drogami i s lidmi. Jejich boje se často zvrhnou v etnické srážky. Organizovaný zločin je napojen i na politické strany a teroristická hnutí, což má neblahý vliv na sociální a hospodářský život země.

Situace se ještě zhoršila v roce 2007 s příchodem nové vlny paštunských uprchlíků, které vyhnaly z domova vojenské operace proti Talibanu v kmenových oblastech Svát a Vazíristán. Asi milion lidí skončil na předměstích Karáčí převážně ve slumech, kde není vodovod, elektřina ani telefonní spojení. Taliban označuje politicky organizované Paštuny za zrádce, protože řada z nich pracuje ve významných funkcích v hlavním městě Islámábádu.

Průjezd Karáčím byl obtížný, ještě horší je asi cestování hromadnými dopravními prostředky.

Čadrí Muhammad Aslam, který jako policejní velitel vedl mnoho operací proti Talibanu, vyprávěl otřesný příběh. Dva muži, kteří se vydávali za dobrovolníky uznávané a mírumilovné Společnosti pro šíření islámské víry, získali v Karáčí dva sedmileté hochy. Rodičům řekli, že budou chodit do školy v poměrně klidném města Láhauru na východě země.

Místo toho se dostali do výcvikového střediska pro sebevražedné atentátníky v Miranšáhu, který je správním střediskem Severního Vazíristánu na hranicích s Afghánistánem. Při náletu amerického bezpilotního letounu tam zahynulo sedmnáct odvedenců. Ti, kdo přežili, to vyprávěli policii, která hlavní verbíře uvěznila. Soudce při výslechu zaznamenal jejich program: „Budeme zabíjet policisty, vojáky a činovníky bezpečnostních sil, protože jsou to všichni američtí agenti.“

V Karáčí bylo loni zabito 150 policistů a soudců. Velmi pravděpodobně šlo o dílo Talibanu, jehož mluvčí prohlásil, že tyrani a zrádci v Karáčí nemohou čekat milost. Taliban převzal taktiku vyděračských gangů, které útočí na nespolupracující obchodníky ručními granáty, a podporuje útoky sunnitských extrémistů na menšinové šíity. V některých paštunských oblastech v Karáčí holiči nesmí stříhat vousy a nezahalené ženy nemohou vyjít na ulici.

Místní znalci odhadují, že v Karáčí je čtyři až pět tisíc talibanských bojovníků v Karáčí. Tato čísla nedělají starosti jen obyvatelům největšího pákistánského města, ale i Američanům a jejich spojencům. Karáčí je jediný pákistánský přístav, kudy může Severoatlantická aliance dovážet vybavení pro své operace v Afghánistánu.


Věčný příběh o lásce

Co vás přiměje k pláči? Autorka článku v britském deníku Daily Telegraph píše, že jí stačí dopis z daňové správy. Ale jakmile dojde na romantické filmy, existuje nadčasové téma, v němž roztaje i kamenné srdce. Je to nešťastná láska.

Minulý týden uveřejnil magazín Time Out vlastní seznam deseti nejlepších romantických filmů všech dob a zdá se, že se vkus v tomto žánru dramaticky změnil. Pořadí vedou dvě klasická díla typu „jeden chlapec potkal jednu dívku“ ze čtyřicátých let – první je Pouto nejsilnější z roku 1945 a druhá Casablanca z roku 1942.

Harold a Maude

Na osmém místě se objevil Wilderův Byt z roku 1960, kde mladá žena tragicky miluje svého šéfa, a číslo šest je Harold a Maude z roku 1971 o lásce devatenáctiletého chlapce a osmdesátileté ženy. Vzápětí následuje Zkrocená hora z roku 2005, která vypráví o vztahu dvou ženatých homosexuálních kovbojů. Zdá se, že čím jsou filmy natočené později, tím je zápletka odvážnější. Ještě tu nebyla romantická komedie o polygamii, ale to je zřejmě jen otázka času.

Pisatelka má velice ráda závěr filmu Harold a Maude, který je ni pro dobrým důvodem k otevření láhve whisky, u níž si hezky popláče. Bud Cort hraje dospívajícího mladíka Harolda, který provokuje svou matku tím, že si pohrává se smrtí a chodí rád na pohřby. Jednoho dne se tam setká se svobodnou duší jménem Maud, které je 79 let a hraje ji temperamentní Ruth Gordonová.

Oba se zamilují a dají průchod své lásce v Maudině železničním vagónu, který jí slouží jako domov. Jejich románek je jen prchavý zážitek a Maud si slíbila, že v den svých 80. narozenin pokojně zemře s pomoci šampaňského a pilulek. Rozrušený Harold zamíří s autem typu Jaguar, předělaným na elektřinu, k útesu a obecenstvo může hádat, jestli zůstal uvnitř nebo ne.

Mezigenerační vztah vyvolal silnou kritiku. Magazín New York ho označil za antiheterosexuální propagandu. Časopis Variety napsal, že Harold a Maude je komický jako hořící sirotčinec. Filmové studio Paramount se bálo, že se snímek nebude prodávat a nechala ho skomírat jen v hrstce kin. Zachránilo ho promítání ve vysokoškolských kolejích, kde se z něj stal dokonalý film o lásce.

Harold a Maude

Film oslovil generaci Američanů, kteří žili ve stínu vietnamské války. Stejně jako Harold neprožívali smrt osobně – bylo to něco, co se dělo každý večer v televizi. Ve filmu obdivovali vitální Maude, která sexuálně osvobodila dospívajícího hrdinu. Je to žena čelící zlu, které páchají lidé, a její elán vzdoruje temnotě. V jedné scéně si Maud vyhrne rukáv a divák zahlédne na její ruce čísla. Haroldova milá strávila nějaký čas v koncentračním táboře.

Jejich milování na plátně nebyla podle kritiků pouhá touha po senzaci. Bylo to setkání moudrosti starší generace s cynickým mládím. Staré dámě se dostalo rozloučení, které si zasloužila, a chlapec získal smysl života. Harold a Maude nezesměšňují konvence romantických filmů, ale vyjadřují nejstarší a nejtragičtější téma – láska je sladká, ale příliš často krátká. Kouzlo lásky, kterou zabije smrt, neštěstí nebo předsudky, v umění a krásné literatuře nikdy nevyprchá.

Filmy jako Harold a Maude nebo Zkrocená Hora ukazují, že jak čas plyne, obecenstvo je stále svobodomyslnější. Ve čtyřicátých letech minulého století by bylo nemyslitelné filmové zpracování lásky chlapce a penzistkou ani milostný příběh dvou chlapců. Na druhé straně věk nebo pohlaví filmových hvězd maskuje fakt, že téma nešťastné lásky je nevyčerpatelné.

Stačí srovnat Pouto nejsilnější a Zkrocenou horu. V prvním filmu potká vdaná žena na nádraží lékaře a upadne do pokušení začít si s ním milostný románek. Její touha se však nenaplní a na plátně ji zahlédneme jen stěží. Oba hrdiny rozděluje pocit viny a společenská konvence. Ve Zkrocené hoře spolu dva kovbojové stráví noc, ale jeden z nich odmítne opustit kvůli milenci svou ženu. Láska v obou příbězích ztroskotá na svědomí a společenských zvyklostech.

Zkrocená hora

Téma je staré jako umění samo. V řeckém mýtu Orfeus sestoupí do podsvětí, aby zachránil svou ženu Eurydiku. Je mu dovoleno, aby si ji odvedl na světlo, ale pod podmínkou, že půjde po cestě první a nesmí se ohlédnout. Orfeus není schopen odolat, ohlédne se a ztrácí jí navždy. V Shakespearově Romeu a Julii milence rozdělují znesvářené rodiny a kvůli nedorozumění a nešťastné náhodě zemřou jeden druhému v náručí. Ve Wagnerově opeře Tristan a Izolda je ústřední pár rozdělen, protože Izolda je zasnoubena jinému, a jediné, co je může spojit, je smrt. V některých inscenacích se dokonce ani vzájemně nedotknou.

V umění je pomíjivá povaha lásky pozvednuta na ideál. Je čistší, protože je popřená, a milenci jsou hrdinové, protože jsou ochotni pro ni zemřít. Existuje samozřejmě spousta knih, oper a filmů, kde překážky padnou, smyčce kvílí, a všechno dobře dopadne. V klasickém milostném příběhu je však jeho síla stále poměřována tragédií i v únikovém světě filmu.

Stále slyšíme, že se z lidí se stali konzumenti sexu, kteří hledají jen spoustu prchavých zážitků. Ale to, co se nás skutečně dotýká, není uspokojení, ale chvíle, kdy je nám odepřeno. Harold a Maude jsou Romeo a Julie svého věku – jsou to nešťastní milenci, kterým vypršel čas.

autor: Jan Černý
Spustit audio