Řecko jako problém Evropy

Řecká vina je o to větší, že její důsledky dopadají nejen na něj, ale nyní na všechny země, které používají společnou evropskou měnu. Chmurný paradox však vyjde najevo po zjištění, že vlády v Aténách sice zcela vědomě falšovaly úřední statistiky tak, aby zastřely, že pravidelně překračují společně dohodnuté meze rozpočtových deficitů, ale že stačí jen letmo zašátrat v paměti, aby se vybavili další, možná významnější hříšníci. Byl to přece francouzský prezident Jacques Chirac a spolkový kancléř Gerhard Schröder, kteří rukou společnou a nerozdílnou prosadili, že ani Francie, ani Německo nebyly nijak potrestány, když jejich rozpočtové deficity překračovaly onu dnes už takřka všeobecně známou míru tří procent hrubého národního důchodu.

Tehdy se leckomu z evropských politiků zdála podobná shovívavost snesitelná, protože se nezdála mít tak závažné důsledky, které dnes vidíme v řeckém případě, a protože se, nutno připomenout, týkala dvou velkých členů Evropské unie, která také není ušetřena orwellovského pravidla o rovných a ještě rovnějších. Proto kdo chce dnes ukazovat na hříšníky v Aténách, neměl by se tvářit, že tu nikdy nebyli žádní jiní.

Potíž je v tom, že čím více se dá najít viníků, o to méně se dá přisoudit konkrétní vina za dnešní stav. A co hůře, ještě těžší je najít účinné a všeobecně přijatelné řešení. O to první, které je nasnadě, se nyní pokouší vláda v Aténách. Když se od Británie až po Rumunsko přetřásá, kolik procent zaměstnanců řecké veřejnoprávní televize pobírá mzdu, aniž by někdy navštívili její budovu, zdají se nevyhnutelné škrty přijatelné.

Ďábel však, ostatně jako vždy, vězí v detailu. Dnes už je dost Řeků, kteří připouštějí, že vláda musí spořit, ale stále ještě není dost Řeků, kteří připouštějí, že tyto úspory se musí dotknout jich osobně. Opakuje se tu paradox dálnice: Kdekdo vítá, že díky ní rychleji dojede odněkud někam, ale nikdo nestojí o to mít ji za humny.

S ještě větším rarachem se však bude muset poprat Evropská unie jako celek. Řecká krize ji postavila před dilema, jak Aténám pomoci a zároveň nevyvolat řetězovou reakci, při které by finanční infúze potřebovaly další a možná, že ještě větší země než Řecko. Škrábání na hlavě je slyšet hlavně z Německa, jehož politici nemají sebemenší chuť vysvětlovat daňovým poplatníkům, proč by měla ausgerechnet spolková kasa nejvíce sanovat řecké hříchy.

Kdyby se dalo řešení unijní rovnice shrnout pouze do otázky, zda Řecku pomoci, anebo ho nechat plavat, bylo by to ještě jednoduché. I méně snaživí političtí počtáři však snadno dojdou k závěru, že nesanovat řecké hříchy znamená nezachraňovat společnou evropskou měnu jako takovou. A kvůli čemu vzniklo euro? Kvůli tomu, že po rozpadu sovětského bloku se zase spojilo rozdělené Německo a že hlavně Francie tehdy chtěla vtáhnout Spolkovou republiku více do Evropy.

Úvahy o sanaci, či nesanaci řeckých financí proto nejsou čistě ekonomické, ale v prvé řadě politické. Pokud by se měla rozvolnit eurozóna, což se zatím zdá velice nepravděpodobné, musel by oslabit celý projekt evropské integrace. To by možná leckomu nevadilo, ale zároveň je také dost těch, kteří si okamžitě vybaví, jak to chodilo před přijetím společné evropské měny. Nejsilnější ekonomiku měla stejně dnes Spolková republika a nejsilnější evropskou měnou byla německá marka. Když se tehdy vedení Bundesbanky chystalo mrknout okem, vedení dalších centrálních bank v Evropě sledovalo toto mrknutí jako boží znamení.

Je tedy dost dobrých důvodů, proč pochybovat o tom, kdo a jak má platit za řecké hříchy. Ale ještě lepší je zvažovat, o co všechno se v dnešní krizi hraje.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .