Rath a ČSSD

Jiří Paroubek si při této příležitosti povzdechl, že jeho žádosti mohl president republiky vyhovět už dávno. To je sice pravda, chyba ale není především na straně Václava Klause. Ústava sice tvrdí, že president jmenuje ministra na návrh premiéra, ale už nepraví, že tak musí učinit okamžitě.

Samozřejmě se to předpokládá. Bohužel české pojetí ústavnosti se logickému a pozitivnímu přístupu vymyká. Naopak čeští politici se občas snaží využívat obecných formulací a postupují proti duchu ústavy. Když se k tomu přidá možný konflikt zájmů v případě Davida Ratha, není divu, že si president republiky premiéra vychutnával a se jmenováním ministra otálel. Vztahy hlavy státu a předsedy vlády mají téměř od začátku k ideálu daleko. S trochou zjednodušení se dá říci, že oba dva rivalové čekají na každou příležitost, jak svého soka potrápit. Když se k tomu přidá osobní nevraživost mezi Klausem a Rathem, nemohla Rathova instalace projít hladce. Vlastně mohla.

To by však premiér musel poslat na Hrad návrh na jmenování v takové podobě, která by byla po všech stránkách nezpochybnitelná. Hlavní chybou Paroubka tudíž bylo, že Ratha nepostavil před jednoznačnou volbu. Buďto rezignace na post presidenta lékařské komory a jmenování ministrem, nebo pokračování včele profesní komory, ale bez šance na to usednout do ministerského křesla. Tím by si premiér ušetřil zbytečnou polemiku s hlavou státu. Navíc by nemusel rozehrát podivnou hru, jak obejít presidenta a dosáhnout svého.

Řeč je o jmenování Ratha náměstkem ministra a tím umožnění, aby řídil resort navzdory Klausovu odmítnutí ho jmenovat. Po nejrůznějších peripetiích se situace vrací k normálu. Ministerstvo bude mít řádného šéfa. Souběh Rathovy rezignace na post presidenta České lékařské komory s veřejnými úvahami Jiřího Paroubka o tom, že by budoucí ministr mohl kandidovat za sociální demokracii, přímo vybízí ke spekulacím, že právě tato možnost mohla definitivně přesvědčit Ratha o odchodu z čela lékařské komory.

Politické ambice Rath příliš neskrývá a těžko by svoji budoucnost vsadil výhradně na velmi vratké křeslo ministra zdravotnictví, navíc pouze na několik měsíců. Vzhledem k Paroubkově zalíbení v průzkumech veřejného mínění nelze vyloučit, že by Rath mohl dokonce vést kandidátku sociální demokracie v některém regionu. Ostatně úvahy o Jandákovi jako jihočeském lídrovi, podobný vývoj naznačují.

Jandák se vyšvihl na přední místa popularity politiků a ačkoli toho v nové funkci zatím mnoho nedokázal a ještě nedávno neměl se sociální demokracií vůbec nic společného, hned by mohl být pro ČSSD přijatelným vůdcem volební kandidátky. Pokud se rovněž Rath usídlí na výsluní popularity, mohl by například vyřešit problém sociální demokracie, kým nahradit Martina Jahna na pozici lídra ČSSD v hlavním městě. Ostatně sám Paroubek se netají tím, že je mu budoucí ministr zdravotnictví sympatický a že sdílí jeho názory. Bude zajímavé, jak Rath dokáže dlouhodobě působit na veřejnost a šplhat se v žebříčku popularity nahoru.

Pokud člověk nepatří k Rathovým nekritickým sympatizantům, může budoucího ministra vnímat jako až přehnaně ambiciózního člověka, který je pro úspěch ochoten udělat cokoli. Rathův pohled na život ilustruje například fakt, že v devadesátých letech byl členem ODS, za svobodné demokraty se neúspěšně ucházel o poslanecký mandát a nyní hájí názory sociální demokracie a možná v jejím dresu bude bojovat o poslanecké křeslo.