Radar v České republice nebude. Proč?

Pokusme si rekapitulovat, jaká to byla očekávání:

Zaprvé, Česká republika a Polsko měly mít s USA nadstandardní vztahy. Ačkoliv oficiální zdůvodnění radaru hovořilo o hrozbě z Iránu, čeští stoupenci radaru o něm nedvojsmyslně mluvili jako o obraně proti Rusku. Ne snad ve smyslu, že by radar dokázal ČR obránit proti raketovému útoku, ale že USA nepřipustí, aby u nás došlo ke zvratu, kdy by se u nás opět uplatnil ruský vliv. V Polsku byla tato argumentace ještě naléhavější.

Zadruhé, argumentovalo se vděčností za přínos USA k poražení světovládných choutek Německa v obou světových válkách.

Zatřetí, bezostyšně se tvrdilo, že projekt je součástí strategie NATO a že ostatní spojenci jeho realizaci vítají.

Stručně řečeno, politici, kteří umístění radaru podporovali, by byli nejšťastnější, kdyby se česká republika stala jedním ze států USA. "K velikému tomu tam přichyl se dubisku", veršoval Kollár, maje na mysli carské Rusko. Jak víme, byla by to katastrofa. Jenže přimknutí k Bushovým USA by bylo katastrofou nemenší. Proč?

Bohužel, až na výjimky se zastánci ani protivníci radaru neptali na kontext zahraniční politiky USA, jemuž měl radar sloužit. A ten je přitom klíčem k rozhodnutí, jestli jsme měli instalaci radaru podporovat nebo ne.

Americkou zahraniční politiku mnoho let provází rozpor mezi izolacionisty a těmi, kteří chápou, že USA mají určitou odpovědnost dění ve světě. Když prezident Wilson po první světové válce pomáhal založit Společnost národů a snil o nové světové architektuře, která přinese svět bez válek, Kongres udělal otočku o 180 stupňů a oddal se "splendid isolation", nádhernému odloučení. Evropu s jejími problémy poslal k šípku. Změna kurzu přišla až po útoku na Pearl Harbor, tedy, připomeňme si, po anexi Porýní, anschlussu Rakouska, mnichovské dohodě, protektorátu Böhmen und Mären, útoku na Polsko, Finsko - ruské válce, bombardování Londýna, dobytí Belgie, Nizozemska, Dánska, Norska, Francie, dobytí Jugoslávie, útoku na Sovětský svaz, atd. Nic z toho USA z nádherného odloučení nevyburcovalo. Jenom v březnu 1941 Kongres odhlasoval půjčku pro Británii a další země, posléze i pro SSSR. Británíe ji splácela až do roku 2006.

Propagátory izolacionismu byli obvykle republikáni a v republikánské straně se udržovalo křídlo, které americkou angažovanost v nadnárodních společenstvích jako OSN snášelo s nechutí. V devadesátých letech, po rozpadu sovětského bloku, se na intelektuální scéně USA zformovala třetí generace tzv. neokonzervativců, jejichž zajímavou genezi zde nemůžeme sledovat. Odchod vojsk USA z Iráku bez svržení Saddáma Husejna, který prezident Bush starší v roce 1991 prosadil, je odcizila od republikánské strany. Ale ani relativně aktivní zahraniční politika za Clintonovy éry je neuspokojovala. Měli vyšší cíle, které v roce 1997 vyjádřili v manifestu Projekt pro nové americké století (PNAC).

Projekt vidí devadesátá léta jako vítězství USA ve studené válce, které se staly jedinou supervelmocí. Varuje před tím, že váhavou zahraniční politikou může USA tuto pozici ztratit. Proto navrhuje: ? podstatné zvýšení výdajů na obranu ? posílit vztahy k demokratickým spojencům a napadnout režimy nepřátelské našim zájmům a hodnotám ? podporovat ekonomickou a politickou svobodu v zahraničí ? přijmout odpovědnost za jedinečnou roli USA za zachování a rozšíření mezinárodního řádu přátelského naší bezpečnosti, prosperitě a hodnotám.

Manifest podepsala celá řada vlivných lidí, jako Dick Cheney, viceprezident ve vládě Bushe mladšího, Donald Rumsfeld, ministr obrany, Jeb Bush, bratr prezidenta, Paul Wolfowitz, náměstek ministra obrany, Francis Fukuyama, autor Konce dějin, Donald Kagan, známý profesor historie a řada dalších neokonzervativců. Fukuyama se později od projektu distancoval.

Stojí za to si promyslet, co body manifestu znamenají. Nic víc a nic méně, než organizaci světa podle přání USA podpořených vojenskou silou. Ovšem kde se idealismus snoubí s vojenskou silou, je třeba velmi zbystřit pozornost.

V roce 1997 však prohlášení neznamenalo mnoho, pouze Rumsfeld vedl komisi, jejímž výsledkem byl projekt globální protiraketové obrany Spojených států proti ojedinělým útokům balistickými raketami. Kongres projekt odsouhlasil v roce 1999.

Ani po nástupu G. W. Bushe do úřadu se z počátku nic nedělo. Cheney nebo Rumsfeld byli spíš praktiky než ideology. Ovšem k radikální proměně dochází po útoku na Světové obchodní centrum v roce 1991. Otevřela se cesta k útoku na Irák, i když bylo zřejmé, že Saddám Husejn, socialista, nemá s radikálním islámem nic společného. Proč tedy to odhodlání zlikvidovat irácký režim?

Irák hrál v přemýšlení neokonzervativců klíčovou roli. V článcích vlivných autorů jako Williama Kristola a Roberta Kagana se řešil problém bezpečnosti Izraele. Neokonzervativci, nebo alespoň jejich většina věřila tomu, že po pádu Saddáma Husejna vznikne na Blízkém východě demokracie, v níž najde Izrael i USA spojence, s jehož pomocí se budou USA moci odpoutat od zkorumpovaných arabských režimů jako je Saudská Arábie, které jsou Izraeli nebezpečné, a budou moci účinněji prosazovat jejich demokratizaci. Nakonec se Blízký východ promění v oázu míru a demokracie.

Nepřipomíná to pohádku, jak si Hurvínek představoval válku? Obávám se, že ano, ovšem v tomto případě nešlo o neškodného Hurvínka, ale o velmi dobře zorganizovanou a vlivnou lobbyistickou skupinu, jejíž vliv na americkou zahraniční politiku se po září 1991 stal dominantní. "Bushova doktrína", jak tisk pojmenoval Strategii národní bezpečnosti USA vydanou v září 2002, pět let po manifestu PNAC, rozpracovává teze manifestu do podrobností. Jde o doktrínu preventivních válek.

"Musíme odstrašit a bránit se proti hrozbě před tím, než se realizuje, (...) i tehdy, zůstává-li pochybnost o čase a místě útoku nepřítele (...) Spojené státy budou, pokud to bude nutné, jednat preventivně."

To je doktrína, která vychází z amerického unilateralismu, ignorování mezinárodních institucí a mezinárodního práva. USA se nevážou nejen na OSN, ale už ani na NATO. Je to obrat v americké zahraniční politice o 180 stupňů, ovšem za nadšeného potlesku neokonzervativců.

Výsledkem je válka v Iráku, kterou označil na porušení mezinárodního práva i Lord Bingham, předseda Nejvyššího soudu v Británii, bohužel až po odchodu z funkce. Válka vedla k hluboké roztržce mezi USA a některými západoevropskými spojenci, k pokusu Rumsfelda rozdělit Evropu na starou a novou, ke zhoršení vztahů mezi USA a Ruskem, k podstatné ztrátě prestiže Spojených států po odhalení týrání vězňů ve vězení Abu Ghraib a technik výslechů označených jako mučení.

V tomto kontextu, tedy unilaterární zahraniční politiky USA a teorie "benevoletní hegemonie" opřené a vysoké investice do ozbrojených sil je třeba analyzovat budování globální antiraketové obrany Spojených států, do něhož patřil i projekt výstavby radaru v České republice a antiraketové základny v Polsku. Uvědomíme-li si, že od sedmdesátých let minulého století spočívala globální rovnováha na zákazu antiraketových systémů, je zřejmé, že Bushova unilaterární politika a vypovězení smlouvy se Sovětským svazem o omezení systémů antibalistických raket z roku 1972 nutně vedla k znejistění Ruska a k jeho rozhodnutí vyvíjet nové raketové systémy, které proniknou antiraketovou obranou.

V delším horizontu by tato politika vedla ke spolupráci Ruska, Činy i Indie a dalších zemí, protože "benevolentní hegemonie" opřená o ozbrojené síly by ohrožovala všechny regionální mocnosti. Konec konců, zásah proti Iránu a strategický cíl "zastavit Čínu" se v neokonzervativních textech běžně diskutuje. Sporadicky i možnost útoku na Rusko, jehož oslabenou odpověď by zachytil právě systém protiraketové obrany.

Bylo tedy vysoce pravděpodobné, že nová americká administrativa zahraniční politiku změní.

To se také stalo. Manévr to byl opatrný, protože zastánci unilateralismu ji jistě nařknou z ohrožení zájmů USA. Ve skutečnosti jde o jedinou možnou racionální zahraniční politiku. USA nemohly hrát roli světového četníka ani v časech Vietnamu, natož nyní, kdy jsou hluboce zadlužené a přetížené válkami, které vedou. Jedině spolupráce a partnerské vztahy s ostatními zeměmi může pomoci alespoň nějak zvládnout problém zemí jako je Irák, Afghánistán, Somálsko nebo Severní Korea.

Je dobře, že to nová administrativa ví. Jestli se jí mimořádně obtížné dědictví po G. W. Bushovi podaří zvládnout, je jiná otázka. Měli bychom jí v tom - ve vlastním zájmu - ze všech sil pomoci. Proč třeba raději neukážeme vděčnost Americe tím, že přijmeme některé vězně z Guantanáma?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .