Rada pro rozhlasové a televizní vysílání

V úterý devětadvacátého dubna by měla proběhnout jedna z dalších bitev této skrývané války. Poslanci by měli volit nové členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Podíváme-li se na seznam navržených kandidátů, je zřejmé, že jednotlivé politické strany tuto radu vůbec nechápou jako technickou instituci, kde by měli zasedat mediální odborníci, ale jako pole, kam by rády dosadily "své" lidi, aby jejich prostřednictvím mohly uplatňovat vlastní vliv.

O tom, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je kolbištěm, na kterém se pod zjevným děním skrytě střetávají politické síly, ostatně svědčil i cirkus, který se odehrál kolem odvolávání rady minulé. A prostřednictvím televizí se zase ze skrytého boje stal střet veřejný. V České televizi jsme mohli vidět tvrdý boj v Poslanecké sněmovně, zatímco televize Nova si vzala a nadále bere na paškál ministra kultury Dostála, který je jejím známým a rozhodným odpůrcem.

Přitom by se problém dal odstranit nebo aspoň utlumit docela snadno. Přidělovat licence na vysílání podle kritérií, o kterých se může za nějakou dobu zjistit, že byla pochybná, jak se to v případě televize Nova stalo, je totiž nesmysl. v éře předcházející digitální vysílání je vysílacích frekvencí nedostatek a tudíž je to vzácné zboží. Proč je stát, respektive státní orgán k tomu určený, raději neprodává, to by bylo nepochopitelné, kdybychom nebrali v úvahu možnost politického vlivu.

Právě možnost vlivu představuje ono kouzelné zaklínadlo, které Sněmovně brání rozhodnout, že se za vysílací frekvence bude platit. A hodně platit. Nemá přece smysl předstírat, že soukromé rozhlasové nebo televizní vysílání má bůhvíjaké ušlechtilé cíle. Je to prostě prostředek, jak vydělat peníze. Míru vkusu a odborné zdatnosti přitom určují diváci a ti mají většinou jiná kritéria, než například hudební vědci či kunsthistorici.

Kdyby si televizní či rozhlasová společnost mohla frekvenci koupit nebo přesněji řečeno vydražit, nemusela by se podbízet členům rady ani jejich případným politickým protektorům, protože by se nemusela obávat o to, zda jí získá i napříště. Nemá přece smysl zkoumat podnikatelský záměr toho, kdo chce vysílat. Nemá smysl ho nutit, aby sliboval, co nemůže splnit. Žádný soudný člověk, který se v poměrech soukromých televizí a jejich podnikání vyzná, by nikdy nemohl privátní televizi udělit licenci na program, který původně slibovala Nova. Každému by přece muselo být jasné, že s naučným programem a večerními koncerty vážné hudby by televizní a ovšem i rozhlasová stanice, která je plně závislá na reklamě a tedy na sledovanosti, musela velmi rychle zkrachovat.

Kdyby se i v Česku s frekvencemi nakládalo jako se vzácným zbožím, kterými také jsou, tyto problémy by odpadly. Samozřejmě by tím v privátních elektronických médiích přišla zkrátka osvětová funkce. Jenže stačí takovou stanici sledovat, abychom zjistili, že jí stejně neplní. Proč by také měly? Jejich úkol je jiný. Naučné pořady a pořady pro menšiny mají přece ze zákona vysílat média veřejnoprávní. A kdyby se stát rozhodl, že zachová nějakou tu licenci i pro privátní médium, specializované na problematiku, kterou mají veřejnoprávní média plnit ze zákona, nechť udělá výjimku.

Dnešní podoba Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je nesmyslná. A není divu, že si minulá rada vedla tak, jak si vedla. Vždyť jí k tomu její zadání přímo vybízelo. Stejně jako přímo vybízelo politiky, aby si do ní dosadili své věrné. Dát někomu moc rozhodovat, kdo smí anebo nesmí vysílat, to přímo vybízí k úplatkům nebo ke složitým pletichám, na jejichž konci je ta či ona forma politické závislosti. Je přece jasné, že licenci dostane spíš ten, kdo bude vysílat to, co je po chuti členům rady a jejich politickému zázemí. A z obchodního hlediska by byl hlupák, kdo by se snažil být za těchto podmínek objektivní.

A tak se obávám, že v úterý ve Sněmovně znovu proběhne fraška. Místo aby se poslanci chytili za nos a rozhodli se změnit pravidla, budou znovu předstírat vznešené záměry a vydávat své kandidáty za ty nejobjektivnější lidi pod sluncem. Kdyby totiž mluvili pravdu, mohlo by se to nelíbit jejich voličům. A možná by se někteří z nich i sami zastyděli, kdyby měli před všemi svými kolegy naplno nahlas říci, o co jim ve skutečnosti jde.