Prý si máme přiznat barvu...

Naši reprezentanti patrně předvedli prominentnímu hostu ze Strassburgu okolkování a kličkování, jaké je pro naše domácí politické rozpravy příznačné. Někdy býváme svědky opačného stylu, rezolutního, jaký naše mudrosloví tradičně přirovnává k chování slona v porcelánu, v horším případě řeznického psa. Rád takto promlouval k národu nezapomenutelný Miloš Zeman, ale nezadal si s ním ani Václav Klaus, abych zůstal jen u premiantů.

Uvážená otevřenost Václava Havla byla jiného druhu, ale obliby u většiny politiků a žurnalistů nedošla. Podezírám je, že mu rozuměli jen málo. Právě tato Havlova domácí publicistická neúspěšnost mě přivádí k domněnce, že oba výše uvedené styly, to taktické kličkování i sebevědomá říznost, jdou u nás víc na odbyt. Za obojím lze tušit jedno a totéž. Myšlenkovou nejasnost, možná i prázdnotu. Kličkování je jejím přímým projevem, chlapácká prostořekost je okázalou kompenzací.

Za těchto okolností je veřejná debata o našem vstupu do Evropské unie, která by šla věci na kloub, nedostupný luxus. Však s ní taky nikdo nepočítá. Mluví se nanejvýš o kampani. Jak jinak, když jedinou reálií našeho případného "evropanství", která je dosažitelná, vyjadřuje srozumitelná otázka, "co nám to přinese a co nás to bude stát". Má ale na mysli finanční stránku věci v nejbližší dohledné době. Neznamená, co nám to přinese a co nás to bude stát za sto let, ba ani za padesát nebo za dvacet. Nestará se o to, co bude znamenat náš vstup či nevstup pro příští generace.

Na letošním Fóru 2000, se pokusil nahlédnout dál než za humna, Václav Bělohradský. Tento senzitivní a proměnlivý myslitel vnímá krizový stav Evropy i světa a vidí v rozšiřování Evropské unie tragédii. Evropa na to není připravená, nemá vizi svých vlastních budoucích dějin. Evropská unie je pouhým technokratickým a byrokratickým projektem. Ale ani on nevidí jinou možnost, než tam vstoupit.

Jeho posléze uvedenému doznání se nedivím. Je-li na tom Evropa bídně, nejsme na tom my v Česku o nic lépe, spíše naopak. Pokud se rozhodneme pro izolaci, nebudeme této obecně civilizační, a dodávám duchovní krizi, čelit lépe než ten sjednocený zbytek Evropy. Spíše naopak. Z Bělohradského pohledu tuším nedůslednost.

Vytýká strůjcům Evropské unie technokratismus, tedy přecenění významu inženýrské konstrukce sebeutváření společnosti, ale spolu s nimi postrádá naději, která spočívá, přinejmenším v tom, že dějiny, ty individuální i ty společné, jsou otevřeným příběhem. Nikoliv fatálně předurčeným procesem.

Toto téma se nedostává na přetřes. Nemluvíme o tom, ani to nepromýšlíme. Jedinou jistotou, která zbývá je jistota obsahu peněženky. To ostatní tone v mlze. Odtud bezradnost, s níž jednou vykličkujeme, podruhé ji přebijeme siláckým slovem. Přiznat barvu? To se hezky řekne, ale jakou. Abych nám i sobě odtížil, přirovnám to k rozpakům, jaké zakouší ten, kdo váhá, zda se má oženit či vdát, když potvora zamilovanost chybí. Je tu alternativa "zůstat na ocet", přitom čas velice kvapí a jiná příležitost asi nenastane. Rozum našeptává, sňatek z rozumu, však ono se uvidí.

Váhy rozumu posílí v tomto případě představivost. Představme si tedy, že se rozhodneme pro ten ocet. Zvažme ale naše stávající tělesné půvaby, zdravotní stav, majetkové poměry, pracovní vyhlídky, míru sympatií, které umíme vyvolat a tak dále.