První rok kancléřky Merkelové na domácí půdě

24. říjen 2006

Když počátkem prosince v roce 2003 končil 17. sjezd křesťanských demokratů v Lipsku, málokdo byl na pochybách, že strana Angely Merkelové vykročila správným směrem. Země už v té době dychtila po změně.

Základní heslo nově přijatého křesťansko demokratického programu "více spravedlnosti skrze více svobody", tedy více spravedlnosti skrze větší prostor k individuálnímu rozhodování a odpovědnosti, a méně zaopatřovacího státu, se zdálo, že nalezne širokou odezvu. Země chtěla změnu. Výsledky loňských voleb ale ukázaly, že zase ne tak velikou. Mnozí komentátoři tehdy soudili, že si křesťanští demokraté volby zpackali sami - nešťastně prý vyrukovali s profesorem Kirchhofem a jeho rovnou daní. Příčiny těsného vítězství nad sociální demokracií, nezanedbatelného volební zisku postkomunistické levice v nových spolkových zemích, relativního propadu liberálů leží daleko hlouběji. Němci sice chtěli a chtějí změnu, chtějí dokonce více spravedlnosti. Jen odvahu k větší svobodě mít odmítají.

A tak se právě před rokem věci na vládní úrovni nakonec uspořádaly tak, jak nakonec dopadly - ve velkou černo-rudou koalici. Zpočátku se zdálo, že problémem bude nenasytná ctižádost odstupujícího kancléře Schrödera podobně, jako se tak dnes děje v případě českého sociálně demokratického předsedy. Schröder nakonec prokázal určitou míru politické kultury, pochopil, kde je jeho místo, a přestal překážet. Možná svoji pozitivní roli sehrál i "přítel Putin". Schröderovi nabídl velice lukrativní místo. Angela Merkelová se stala kancléřkou a motto z lipského sjezdu se proměnilo v motto vládního prohlášení.

Nejprve se velká koalice jevila opravdu velkou. Rozhodla se začít řešit velké úlohy, stojící před Německem podobně jako před ostatními evropskými zeměmi v důsledku globalizace, demografického vývoje, zadlužování státu, rostoucí migrace a rozšiřování Evropské unie. Úděl Němců volit více svobody se zdál neodvratný.

Angela Merkelová spolu se sociálním demokratem a vicekancléřem Münteferingem založila tvořivý tandem. Hned se pustil do nejpalčivějšího problému. Do nezaměstnanosti. Lék po dlouhých debatách nalézal v liberalizaci pracovního trhu, spočívající ve zmírnění dosud rigidního vynucování tarifních platů, v poklesu hladiny nákladů na pracovní sílu zhruba o dvě procenta, snížením plateb na sociální a zdravotní pojištění. A finanční výpadek v pojištění měl být vykompenzován zvýšením daně z přidané hodnoty.

Jedno ruské přísloví praví - chtěli jsme to nejlepší, dopadlo to jako obvykle. A tak vzrostlo jen daňové zatížení.

Na jaře vláda dostala nečekaný dárek. Německému hospodářství se začalo dařit. Zaznamenalo nebývalý růst. Německé podniky lámaly rekordy v exportu. Jinými slovy - nastaly ideální podmínky k uskutečnění zásadních reforem - jako jsou reforma daňová, financování zdravotní péče a reforma penzijní.

První se na řadu dostala reforma zdravotního pojištění. Jestliže ještě v době vlády rudo-zelené koalice se zdálo, že křesťansko- a sociálně demokratické koncepty proměny financování zdravotní péče nemají žádný průnik, zdánlivě jakoby máchnutím kouzelným proutkem obě reprezentace našly najednou obecně přijatelný kompromis. Zda je přijatelný i pro německou společnost - o tom jednomyslně pochybuje celá opozice. Jak liberálové, tak i zelení, nakonec i postkomunistická levice. Reformě, která nyní jde do poslední fáze projednávání, mají za zlé, že vlastně reformou není. Celý systém daleko více zbyrokratizuje, zdravotní péči prodraží a způsobí propad její dostupnosti.

Vše se přičítá údajné neschopnosti kancléřky rozhodnout. Kritici i její stoupenci jí vyčítají malou ráznost. "Už konečně bouchněte do stolu!" jí nedávno řekla jistá paní v nemocnici, kterou Merkelová navštívila. Mají skutečně pravdu?

A tak čím se může v domácí politice Angela Merkelová vykázat za rok své premiéry v roli kancléřky? Bernd Ulrich v týdeník Die ZEIT napsal, že "slabost kancléřky netkví v její osobě, ani v německém politickém systému. Je jen částí neodvratného trendu. Muset při klesající síle řešit stále větší problémy. Není to jen německá anomálie," pokračuje Ulrich. "Tak zní imperativ západní politiky - se stále menší mocí toho zvládnout stále víc."

Věru chmurná perspektiva!

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: ern
Spustit audio