Průzkumy jako signál

Nic se ale nikdy nejí tak horké, jak se to uvaří. Volební průzkumy vždy ledacos vypoví o naladění voličstva, nelze je ale přeceňovat. To se pravidelně ukazuje u voleb. Rozptyl mezi předvolebními průzkumy a skutečnými volebními výsledky je často velký, i když rámcově čísla odpovídají. Zejména se agentury, které průzkumy vypracovávají, nemýlí v odhadu, kdo překročí či naopak nepřekročí hranici pěti procent, nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. S odhadem volebního vítěze a jeho zisku je to o něco horší.

Také současné průzkumy agentury Factum Invenio přeceňovat nelze, stejně jako nebylo možné přeceňovat průzkumy, které hovořily o až drastickém náskoku opoziční ODS před vládní ČSSD. Respondenti takových průzkumů trestali vládní stranu za neakceschopnost, způsobenou fatálními spory, a za neobratné politické kroky Stanislava Grosse, bývalého předsedy a premiéra, který, do té doby uznávaný politický hráč, přecenil v jedné z nejvyšších ústavních funkcí své síly.

Bylo jasné, že trend se může obrátit a také se tak stalo v okamžiku, kdy neobratné politické kroky ČSSD skončily. Stát se tak muselo proto, že opoziční ODS pomalu začala sázet na postupný rozklad svého soupeře a je tak přirozeně zaskočena tím, že se tento proces zastavil. Tvrdé výpady proti Jiřímu Paroubkovi mohou být způsobeny nejen názorovým nesouhlasem s jeho politikou, ale tím, že je daleko nebezpečnějším konkurentem než neobratný a ve vysoké ústavní funkci selhávající Gross.

Co ale ještě můžeme vyčíst z posledního výkyvu volebních preferencí, které bezesporu svědčí o určitém trendu. Česká voličská obec je tak trochu nevyzpytatelná. Jestliže v průběhu půl roku kolísají rozdíly mezi hlavními konkurenty na politické scéně v řádu dvaceti procent a tolik je ovlivní prostá výměna jedné osoby, byť na důležitém postu, pak jde o symptom neusazenosti voličského jádra. Ve vyspělé společnosti, která neprochází krizí identity, to bývá zpravidla tak, že voličské preference určuje sociální rozvrstvení společnosti.

Když voliči plynule přebíhají z jednoho tábora do druhého, svědčí to buď o tom, že jednotlivé politické strany se neliší, nebo o tom, že nenabízejí přitažlivý program pro ty, které chtějí oslovit.

Současnou situaci by bylo možné charakterizovat takto: Česká společnost je nadále velmi rovnostářská a sociálně nerozvrstvená. Panuje strach z nutných reforem. Proto valná část společnosti tíhne k levici, která slibuje sociálně citlivější přístup. Jenže část levice je u moci, tedy ČSSD, kde se o ni dělí se stranami, které jsou ale více doprava. Druhá část levice, ta radikálnější, KSČM, je v opozici. Vládní část levice je přirozeně z dlouhého pobytu u moci unavena a rozmělněna nutnými koaličními kompromisy. Naopak KSČM je skandály nedotčena.

Opoziční ODS těží z protestních hlasů, ale sama nenabízí nivelizované společnosti příliš mnoho atraktivních receptů. To, že se prostě za její vlády bude více šetřit, nemůže v současné době tolik oslovit. Opoziční ODS by měla spíše jasněji vysvětlit, jak její recepty přinesou zlepšení co nejvíce lidem. Obecné strategické plány tomu příliš nepomohou.

Když už jsme tedy u těch trendů, pak jeden trend je možné z průzkumů vyčíst, že hrozí velké nebezpečí, že ani po následujících volbách nebude možné sestavit programově sourodou vládu, že opět hrozí slabá nebo programově rozdělené vláda. Ale taková je politika a politikové se na to budou muset připravit.