Protestní akce odborů

21. květen 2003

Odboráři nesouhlasí s vládním návrhem reformy veřejných financí. Dávají to opakovaně najevo. A nic na tom nezměnila dosavadní jednání se Špidlovým kabinetem. Je tudíž logické, že odboráři chtějí svoji vyjednávací pozici vylepšit protestními akcemi.

První vlaštovkou má být čtvrteční demonstrace v Ostravě. Na ní by se měli sejít odboráři nejenom ze severní Moravy, ale prakticky ze všech koutů republiky. Pořadatelé očekávají mnohatisícovou účast. Až samotný průběh demonstrace ukáže, zda nejde o příliš odvážný odhad.

V České republice totiž nemají odborové protesty zatím takovou tradici, jako v zemích západní Evropy, takže k masivním demonstracím a dlouhotrvajícím stávkám dosud nedošlo. Oblíbeným místem odborářských protestů bylo Staroměstské náměstí v Praze. To například v době takzvaných úsporných balíčků, naplnilo zhruba sto tisíc protestujících.

Ani tato akce však neměla na rozhodování politiků příliš velký dopad. Problém odborových bossů spočívá v tom, že nedokázali ve veřejném mínění vytvořit odborům pověst nezávislé organizace, která hájí zájmy zaměstnanců. Odborové špičky si za to, svým způsobem, mohou sami. Jejich bývalý šéf, Richard Falber, bojoval o senátorské křeslo sice jako nezávislý, ale na kandidátce ČSSD a s její plnou podporou.

Také někteří další odboroví předáci se do poslanecké sněmovny nebo do senátu dostali s přispěním Sociální demokracie. Takže Českomoravská konfederace odborových svazů působí na nemalou část veřejnosti jako spojenec Sociální demokracie. Proto její akce nenacházejí takovou podporu mezi občany. Může za to také fakt, že dosud k dramatickému utahování opasků nedošlo. A i když tržní hospodářství způsobilo některým vrstvám značné životní problémy, nebyla překročena hranice sociální únosnosti. Což se samozřejmě projevilo v relativním sociálním smíru. Ten si vlády kupovaly díky tomu, že razantně neprosazovaly reformy. Buďto je odsunuly na dobu neurčitou nebo je změkčily natolik, že se o reformách nedalo vůbec mluvit.

Typickým příkladem může být dění na Českých drahách. Jejich transformace je nanejvýš žádoucí už zhruba deset let. Přesto k zásadním změnám nedošlo. Tedy pokud nepočítáme odchody generálních ředitelů Českých drah a těch ministrů dopravy, kteří se do reformy chtěli pustit. V této souvislosti je symbolické, že jedinou stálicí v této oblasti je šéf železničářských odborů, Dušek.

Ve zdravotnictví nebo ve školství se také většinou než o reformě jako celku polemizovalo o dílčích částech, tedy hlavně o mzdách. Právě kvůli jejich výši byly vyhlašovány stávkové pohotovosti a docházely k různým symbolickým protestům. Ty v drtivé většině vyústily v kompromis. Zkrátka v historii České republiky nejsou masivní akce odborů tradicí a je velmi nepravděpodobné, že by se na tom mělo něco měnit. Ostatně Ostravská demonstrace byla naplánována dlouhodobě dopředu a není tedy výsledkem rozčarování odborů z připravované reformy veřejných financí. Původně měla být zaměřena na protest proti rostoucí nezaměstnanosti.

Až v posledních dnech byla aktualizována o protireformní protest. Ten je svým způsobem předčasný. Vláda, kromě několika diskusí, zatím neučinila jediný konkrétní reformní krok. Její pozice je navíc komplikována křehkou většinou ve sněmovně a rozpory uvnitř vládní koalice. Když se k tomu přidají rostoucí preference komunistů, které se, podle nejčerstvějších výsledků, vyrovnaly sociálně-demokratickým, bylo by velmi překvapivé, kdyby levicově středová vláda prosadila razantní reformu.

Takžë momentální aktivita odborů je spíše preventivním připomenutím, že tady jsou a že se nespokojí s rolí komparsu. Pokud si kabinet nebude počítat diletantsky, měl by se s odboráři bez výrazných potíží dohodnout. Vždyť odboroví předáci připouštějí, že narůstající deficit veřejných financí je problém, a že se musí řešit. Zároveň nepopírají, že sociální dávky a nemocenská bývají zneužívány, a že pouze zvyšování daní není všelékem na dluhy na neduhy zadlužených státních financí. Jde tedy pouze o poněkud odlišný názor na to, jak se k tomu dobrat. Vzhledem už ke zmiňovaným problémům Špidlova kabinetu s prosazením reformy, by se vládě tlak odborů na její zmírnění, mohl dokonce hodit.

autor: Petr Hartman
Spustit audio