Projekt Tarsius pokračuje - zpráva z terénu

Takže týden po mém odjezdu přišla nečekaná, trochu zděšená a hlavně naléhavá zpráva. Studenti, kteří společně s námi sdílí základnu, chytili nártouna hned u baráku. No, co s tím? Před týdnem by to byla ještě báječná zpráva. Sice chytáme nártouny v poněkud jiné oblasti, a protože pro naše účely potřebujeme sousedy, tak se nám tenhle příliš nehodil, ale na krátkodobé sledování by se označit mohl. No, jenže co teď? Nic, nártoun se musí okamžitě pustit, rozhoduji. S nasazením vysílačky nemá nikdo z dobrovolníků zkušenosti a nemůžeme to riskovat. Jenže přesvědčit Filipínce, kteří s námi již třetí měsíc sdílejí základnu, a člověk by očekával, že o našem projektu a o nártounech vědí první poslední, že nártoun, který se jen těžko vyrovnává se stresem a v zajetí brzy hyne, opravdu nevydrží čekat měsíc zavřený v maličké klícce, až se já vrátím z Evropy, byl úkol velmi nelehký. K telefonu nikdo z nich nechtěl a jen velmi neochotně dovolili svůj úlovek opět vypustit. Po svém návratu jsem se také obávala výtek, že jsem onoho nártouna nártouna nechtěla, kterých se mi samozřejmě dostalo. I po všelijakých zkušenostech po několika měsících strávených spoluprací s místními, to byl pro mě trochu šok. Přitom jeden z účastníků oné povedené lovecké trojice se mi nedávno (při shánění lovců, které bych pro projekt mohla najmout) chlubil, že nártouny chytat umí a že jich loni chytil pět. Na mou otázku, co se s nimi stalo, s klidem odpověděl, že všichni do dvou až tří dnu pomřeli. Jaký by asi čekal osud tohoto nešťastníka?

Pár dní jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Člověk se tu snaží o ochranu druhu, který by měl být především filipínským bohatstvím. Místní se však moc podílet nechtějí a jak je vidět, jen jim to svým způsobem jedno. Naše povídání a vysvětlování v nich, zdá se, moc hluboké stopy nezanechává. Ale stále doufám, že aspoň v někom ano. Než jsem se pořádně vzpamatovala a snažila se přebrat, jak lépe pokročit s „conservation education“ tedy vzděláváním v oblasti ochrany přírody, přišla rána v podobě další zprávy z terénu. Kopec, kde byl nešťastný nártoun odchycen, je právě kácen a vypalován. Proboha, to snad ne! Co je k tomu vede? Majitel ekofarmy, člověk, který nám poskytl přístřeší, a zároveň jeden z čelních představitelů místní univerzity, se rozhodl, že tam bude pěstovat citronovou trávu. Jak je tohle možné? To už se doslova chytám za hlavu. Cožpak mu nedošlo, že tam ten chycený a znovu vypuštěný nártoun bydlí? To má na farmě rok tým vědců usilujících o výzkum a ochranu symbolu ostrova Bohol a jemu ani trochu na těchto tvorech nezáleží? Po naší domluvě zřejmě pochopil a vypalování ustalo. Ovšem je otázka, na jak dlouho.

Takhle nenápadný je nártoun v přirozeném prostředí |foto: Milada Petrů

Aby problémů nebylo málo, dozvídám se, že se těží v lese, kde máme naše označené nártouny, a těm to poněkud nesvědčí a stěhují se do jiných míst. Nutno dodat, že les má status národního parku a navíc je pod správou univerzity. To, že si tu místní chodí kácet dřevo (a nejedná se o chrastí na podpal) však zjevně nikomu nevadí, stejně tak jako že chodí se vzduchovkami na lov do lesa či harpunou do řeky. Jak se několikrát dozvídám od místních, lidé tu budou mít vždy přednost před ochranou přírody a tím se dá omluvit cokoliv.

Vypouštění nártouna s vysílačkou |foto: Milada Petrů

Projektu Tarsius se bude věnovat také magazín Natura s datem premiéry 27.5.2010

Aktuální informace najdete také na stránkách projektu Tarsius