Program vlády

Tak zaprvé: pozornější posluchač Grossova vystoupení mohl zaznamenat, že vláda nemá jednu prioritu (jako například, nepřivést republiku do bankrotu), nebo nanejvýš priorit několik (už to by bylo paradoxem v sobě trčícím), nýbrž že má priorit nespočet, konkrétněji - asi tak padesát na každý okruh lidského (a tím i ministerského, resp. vládního) konání.

Vláda, ústy premiéra, slibuje občanům, že se postará prakticky o všechno a všude. Jako by Stanislav Gross chtěl veřejnosti dát najevo, že členové jeho kabinetu jako jednotlivci, i vláda jako celek, jsou tak neuvěřitelně kompetentní odborníci na všechny oblasti lidské a státní existence, kteří právě v této chvíli, koncem srpna 2004 vynalezli recept na spokojený vývoj české cesty k demokracii a prosperitě.

Jinými slovy: mnohomluvné vystoupení Stanislava Grosse připomínalo vystoupení studenta na stupínku v okamžiku, kdy je zaskočen otázkou, ale pevně věří tomu, že když bude mluvit dostatečně dlouho o čemkoli, vyslouží si alespoň trojku "za snahu". Ještě jinými slovy: plytčejší a nic neříkající vystoupení, než jaké odpoledne předvedl nový premiér už nebylo slyšet hodně dlouho. Programové prohlášení vlády, v podání nového premiéra znějící hodně neučesanou češtinou, nepřináší nic nového, žádný koncept, který by lidi oslovil. Je to sbírka frázovitých popisů přání jednotlivých ministerstev, co se jejich resortů týče. Je to sbírka přání, kam by si každý politik přál dotlačit republiku. Je to prohlášení, které je schopen bez přípravy ze sebe vysoukat libovolný X Ypsilon, jestliže jako hlavní bod zadání zvolí snahu zalíbit se co největšímu počtu posluchačů. Slíbit každému skoro všechno, nikomu ale nic konkrétního.

Takže konkrétněji: Já bych například rád v programovém prohlášení vlády slyšel, že se nový kabinet vší silou a mocí postará o to, aby z obecného povědomí zmizelo slovo "korupce".

Chtěl bych tam zaslechnout zmínku o tom, že se vláda postará o odstranění obav veřejnosti z neviditelného, ale vývoj republiky mocně ovlivňujícího prorůstání klientilistických svazků mezi politiky a zájmovými ekonomickými spolky. Chtěl bych tam slyšet konkrétní představu o tom, jak chce vláda zlepšit tu tolikrát zmiňovanou "komunikaci" mezi výkonnou mocí a veřejností, nikoli jen povrchní a frázovité zmínky o tom, že je jí třeba zlepšit.

Jako občana mě vlastně uráží, že vláda ve svém prohlášení sděluje, do čeho všeho se chce pustit, přičemž devadesát procent jejich plánů se týká věcí a záležitostí, které buď měly být dávno vyřízeny, nebo rozběhnuty, a nikoli nově vynalézány.

S neobjevným vládním programem se opět vrací otázka, k čemu vlastně bylo dobré svržení vlády Vladimíra Špidly? Parlamentní hlasovací poměry se nijak nezměnily, směřování a cíle samotné vlády rovněž ne. Tak proč se to všechno odehrává? Navíc se podařilo, ještě před vyslovením důvěry, vrhnout nejen na vládu, leč i na celou politickou reprezentanci nejméně dvojí stín. Ten první se týká skutečných stínů minulosti, které se zjevily souběžně s tím, jak vyšla najevo svérázná personální politiky nového premiéra, neváhajícího obsazovat vysoká místa v exekutivě dubiózními postavami z totalitní minulosti.

Druhý stín se podařilo vyrobit, možná proto, aby se jaksi mediálně "přestínil" ten první stín, koaličnímu poslanci Kořistkovi, který rozšířil podivnou, nepodloženou a děsivou informaci o nabídce mnohamiliónové odměny za zradu vlády.

Daleko víc, než desítky jiných tzv. priorit by, troufám si odhadnout, by veřejnost zajímalo, jak odstranit z viditelné politiky tyto a podobné jevy, které bezpečně degradují jakékoli dobré úmysly jakékoli vlády.