Prodavač z Václaváku se stal americkým vojákem a bojoval v korejské válce

28. květen 2023

Po převratu v únoru 1948 zavedli komunisté v naší zemi režim, který vyhnal během dvou let přes 20 tisíc lidí přes hranice. Jedním z nich byl i devatenáctiletý prodavač ve fotoprodejně na Václavském náměstí Vladimír Zikan. V zahraničí ho uvěznili, zamiloval se, přišel o zuby v korejské válce, vystudoval ekonomii a stal se vysokým manažerem obrovské americké továrny.

Srdečně Vás zveme do Klubu přátel Paměti národa. Budete mít možnost zúčastnit se akcí v Institutech Paměti národa, obdržíte vstupenky na 17. listopadu do Národního divadla na Ceny Paměti národa, budete dostávat elektronický časopis. Vaším drobným měsíčním příspěvkem podpoříte redakci Paměti národa, která se bez Vás neobejde. Jak na to zde.

USA: daleký a nedostupný svět svobody

Lidé prchající z komunistického Československa po roce 1948 hledali bezpečí a svobodu, zemi, kde by mohli začít nový život. Velkým snem se pro Čechoslováky staly Spojené státy americké. Do roku 1989 tam doputovaly desetitisíce lidí, odhaduje se mezi 20 až 30 tisíci uprchlíky z Československa.

Dostat se tam v 50. letech minulého století byl ale v podstatě malý zázrak. Museli jste nejen přejít střežené československé hranice, žít mnohdy i roky v německých uprchlických táborech, k vyřízení víza do USA bylo třeba získat pozvání, příslib práce, naučit se anglicky. Na mladé muže však čekala i povinná dvouletá vojna, během které nasazovali život v korejské válce, v zemi, o které Češi neměli ani ponětí, kde se nachází.

Zásada číslo jedna: nikomu nic neprozradit

V létě 1948 se Vladimír Zikan ve fotografickém obchodě na Václavském náměstí seznámil s Jindřichem Hoffmannem, jen o málo starším mladíkem. Vzniklo z toho přátelství a nápad, že společně utečou. Vladimír o svých plánech nikomu neřekl. Zatajil je i před rodiči – nechtěl je vystavit perzekuci StB, že jeho plány neudali. Večer před odchodem jim napsal dopis na rozloučenou. Do papírového kufru sbalil pár nejnutnějších věcí: křestní list, průkazku Sokola, národně socialistickou legitimaci.

Železná opona na hranicích někdejšího Československa

Dne 4. listopadu 1948 se oba mladíci sešli na Masarykově nádraží, odjeli vlakem do Chomutova a odtud dál do příhraničních Vejprt, městečka, které od jeho německého protějšku (Bärenstein) odděluje jen potok Polava. Zvolili z bezpečnostních důvodů méně střeženou severní cestu přes sovětskou okupační zónu Německa. Zaplatili si převaděče, kteří je vedli přes Lipsko, Halle a Magdeburg.

Cestovali přeplněnými vlaky s vytlučenými okny. Německá nádraží byla po válce v troskách: „V Magdeburgu na nádraží jsme museli čekat na osobní vlak. Lidé spali všude po zemi. Chodili tam Rusové s automaty. Chodili mezi lidmi a dívali se. Já jsem měl kabát montgomerák – máma mi ho koupila, cokoliv amerického byla tehdy frajeřina, tak jsem se tam v tom montgomeráku krčil. Ale dopadlo to dobře,“ vypráví Zikan, kterého naštěstí nekontrolovali.

V Helmstedtu v noci bez problémů přešli až do britské okupační zóny, tedy do západního Německa: „Pašeráci s námi šli až za čáru. Tam nám řekli: ‚Kluci, tak si zakuřte.’ A my jsme věděli, že jsme na druhé straně.“

Svobodu sledoval klíčovou dírkou

Vladimír a Jindra pokračovali přes další hranice do Holandska, kde byli zadrženi policií a vráceni zpět do Německa, kde je soud poslal za nedovolené překročení hranic na čtrnáct dní do vězení. Zikan trest odseděl v malé sklepní cele, každý den měl dvakrát vycházku na dvůr: „Myslím si, že každý by si něco takového měl na chvíli vyzkoušet – a byli bychom mnohem hodnější,“ hodnotí svoji vězeňskou zkušenost Vladimír Zikan s tím, že právě tady na cele si uvědomil, jak drahá je mu svoboda.

Atom muzeum Nadace Železná Opona

Po dvou týdnech dvacetileté kluky přepravil vězeňský vlak do sběrného tábora International Refugee Organization (IRO) v Osnabrücku. V táboře se jeho a Jindrova cesta rozdělily. Jindřich Hoffmann si našel práci v uprchlické nemocnici a odjel do Austrálie. Vladimírovi se podařilo sehnat potřebný tzv. sponzoring v USA – americký katolický dámský spolek mu zařídil pozvání a příslib práce na jedné rodinné farmě ve Wisconsinu.

Tím získal vysněné vízum a mohl odcestovat do Ameriky. Ve sběrném táboře však prožil dva – jak říká – „bezprizorní“ roky – hrál tu fotbal, sbíral vajgly, které dokuřoval, vydělával si jako popelář a brigádník v nemocnici, kde se zamiloval do zdravotní sestřičky Uršuly. Táhli to prý spolu několik měsíců, dokud mu neutekla s mladým lékařem.

V létě roku 1951 nastoupil Vladimír Zikan v Brémách na vojenskou loď a po dvou týdnech plavby vkročil v New Orleans na americkou půdu. Na rodinné farmě ve Wisconsinu vydržel krátce. Cítil se izolovaný od lidí. Po třech měsících se s laskavými lidmi rozloučil a odjel do New Yorku. Hrál profesionální fotbal, v barech na klavír, brigádničil v pekárně, jako dělník nastoupil do továrny.

Se špatnou angličtinou šel do boje

Nešla mu však stále angličtina. Dopis, co dostal od americké armády, mu musel přeložit kamarád. Stálo v něm, že se má dostavit k vojenskému odvodu.

Jedny hodiny ukazují čas, kdy začala korejská válka. Druhé stále ještě čekají, kdy skončí

Přátelé mu prorokovali, že ho odvodová komise kvůli neznalosti angličtiny odmítne, opak byl ale pravdou. Dostal nejvyšší kategorii a v červenci 1952 narukoval do americké armády. Ta v té době vstupovala do třetího roku války v Koreji – v rámci intervence OSN tu bojovala proti severokorejskému komunistickému režimu, podporovanému Čínou a Sovětským svazem. Po výcviku ho zařadili do pěchoty a vyslali na frontu.

Vylodili se v jihokorejském Pusanu, pak vlakem pokračovali do Soulu, fronta se v tu dobu nacházela již severně od něj, a odtud k jednotlivým jednotkám.

Mezi vojáky prý tehdy vládlo vlastenectví: „Lidi tam šli s vědomím, že je to nutné. S tím jsem tam já šel taky, chtěl jsem být občan – a dostal jsem občanství, když jsem byl v Soulu. Všichni jsme se báli, jen později už míň. Já jsem se bál nejvíc toho, že kdyby mě chytili, tak aby mě neposlali zpátky do Československa,“ popisuje Zikan. První frontovou zkušenost líčí jako „panikovou“ – něco, na co přes veškerou přípravu nemohl být připraven.

Herci seriálu MASH

V Koreji strávil 14 měsíců, z toho zhruba polovinu na frontě, tu druhou pak – po uzavření příměří – u tzv. Ordnance Corps – jednotky zajišťující logistickou podporu. Účastnil se minometných a kulometných přestřelek, frontových útoků: „Většinou na polích, horší to bylo ve vesnicích, kde je spousta skrýší,“ vypráví Zikan, který byl zraněn při havárii náklaďáku.

Tváří spadl na kámen a polámal si a vyrazil devět zubů, skončil na týdny v polní mobilní nemocnici M.A.S.H.: „Já se na ten seriál rád dívám. Je to můj oblíbený seriál. Je tam spousta věcí, které odpovídají skutečnosti. Jasně, 80 procent ne, ale některé příběhy si pamatuji. Třeba: Byl tam muzikant. A přišel o ruku. Probudil se a zjistil, že už nikdy nebude hrát. A farář ho umluvil, že kdosi napsal koncert jen pro levou ruku,“ usmívá se Zikan při vzpomínce na polní nemocnici.

Vzal život do svých rukou

Vladimír se ale do USA vrátil až v roce 1954, když dokončil dvouletou vojenskou službu. V New Yorku znovu nastoupil do fabriky, ve které mu jako veteránovi museli držet místo, pak přijal nabídku Baťova závodu u Baltimoru, aby vytvořil podnikovou fotbalovou jedenáctku.

V Baltimoru se usadil natrvalo a časem hrál i za místní profesionální klub Baltimore Pompeii. Později si našel práci u elektronické firmy Westinghouse. Z dělníka se vypracoval na manažera. Vystudoval Industrial Management na University of Baltimore a u firmy zůstal celkem dvaatřicet let. V USA se oženil a s ženou vychovali dva syny, kteří ale už česky neumí. Starší syn studoval v Evropě a několikrát Prahu navštívil.

Jeho otec Vladimír do České republiky pravidelně cestuje. Na závěr rozhovoru pro Paměť národa, který poskytl v roce 2018, se vyznává, že tuto zemi miluje a často se sem vrací, hledá tu své přátele z dětství.

autoři: Mikuláš Kroupa , Kristýna Himmerová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.