Proces se Saddámem - příslib spravedlnosti v Iráku

Mají nepochybně pravdu v tom, že konečným stadiem každé diktatury by měl být soudní proces. Představitelé bývalého režimu i běžní občané, nemluvě o postižených, by měli mít pocit, že spravedlnosti bylo učiněno zadost, a že páchání zločinů nakonec nebylo beztrestné.

Co se týče Saddáma Husajna, většina Iráčanů očekává, že soud s ním skončí trestem smrti. Někteří dokonce tvrdí, že si žádný proces ani nezaslouží a měl být zlikvidován rovnou. Vadí jim, že bývalý diktátor si vyslechl obvinění v civilních šatech. Přáli by si, aby měl vězeňský mundůr a v soudní místnosti seděl za mřížemi.

Právě v tom je ale pointa vlády zákona, že i ten největší zloduch má nárok na důstojnost a řádný proces, ve kterém se může obhajovat. Irák tedy prochází historicky ojedinělou lekcí, jejíž význam sahá daleko za jeho hranice. Mimochodem, v současnosti je v Iráku trest smrti zrušen. Jeho obnovení ale mnozí očekávají, a to právě v souvislosti s nynějším procesem. Pokud by totiž Saddám Husajn vyvázl s doživotím nebo dokonce ještě menším trestem, mnoho obyvatel by to asi považovalo za konspiraci. Jiný trest nežli hrdelní si ani nedokážou představit.

Husajn je pro ně symbolem všeho zla, jež se za jeho vlády dělo, umučených příbuzných, obětí nespravedlivých válek, hrůzovlády, v níž museli žít, a izolace do které jejich zemi na dlouhá léta dostal. Už Machiavelli tvrdil, že ve smrti představitele bývalé vlády je cosi konečného, jakási metafyzická tečka za jeho érou. Zdá se, že přesně to většina obyvatel Iráku očekává. A právě proto musí dostat bývalý diktátor právo vlastní obhajoby. Spravedlnost je totiž cosi jiného než většinová očekávání.

Zdaleka ne všichni Iráčané si ale takový trest pro svého bývalého prezidenta přejí. Zaznívají dokonce hlasy, že kdyby se to dalo, měl by se stát znovu jejich vůdcem. Největší podporu má dodnes mezi sunity, hlavně v oblasti Tikrítu, odkud pocházel, a kde byl nakonec v prosinci dopaden. Tito lidé měli různé výhody za jeho vlády a nyní je ztratili. Najdou se ale i tací, kteří vidí v soudu se Saddámem ponížení všech Arabů. Byl to, podle nich, přece jenom arabský představitel, a hlavně: dokázal se postavit Americe. Už tím se stal pro mnohé hrdinou, kterého nevěřící nemají právo soudit.

Soudní proces se Saddámem Husajnem je proto současně testem bezpečnosti. Probíhá za zcela mimořádných opatření a předpokládá se, že ho budou provázet teroristické útoky zbytků bývalých Saddámových gard. Asistence amerických sil je proto samozřejmě nevyhnutelná. Předpokládá se, že proces může trvat dlouhé měsíce.

Důležité je, že souzen není jenom Saddám Husajn. Spolu s ním usedli na lavici obžalovaných takoví lidé, jako byl jeho arogantní ale zkušený šéf diplomacie Tarík Avíz (který mimochodem pochází z křesťanské komunity), nebo Ali Hasan Al-Madžíd, takzvaný "chemický Ali", který má na svědomí použití chemických zbraní proti domácím Kurdům. Důležité je, aby byl odsouzen režim, nikoliv jenom jeden jeho symbol. Ukončit by se mělo také pětatřicet let ideologie strany Baas, jež oscilovala mezi nacionalismem, komunismem a islámským radikalismem.

Iráčané, kteří se snaží vytvořit v zemi solidní soudní systém, tvrdí, že proces se Saddámem se nesmí uspěchat. Ačkoliv si momentální atmosféra žádá rychlé řešení, důležitější je, podle nich, postupovat obezřetně a položit solidní základy budoucího systému. Více se obávají toho, že Husajn se pokusí udělat z procesu cirkusové představení, kde na sebe vezme úlohu obětního beránka, bude ideologicky obviňovat Západ, bagatelizovat vlastní zločiny a poukáže na fakt, že mnohé mocnosti ho podporovaly v čase, kdy se plnily masové hroby.

To všechno k soudním procesům ale patří. Bývalý jugoslávský prezident Slobodan Miloševič se přece snaží v Haagu o cosi podobného. Důležité je, aby dostali slovo postižení. Pokud jejich výpovědi nebudou zajímat Husajna, měly by zajímat určitě aspoň obyvatele nového Iráku.