Proč máme málo vzpomínek na rané dětství

Jak na svých stránkách poznamenává americká veřejnoprávní rozhlasová stanice National Public Radio, zkráceně NPR, jedná se v případě Francise o klasický příklad fenoménu zvaného dětská amnézie. Psychologům je tento jev dobře znám už více než sto let. „Většina dospělých si nepamatuje nic z prvních tří až tří a půl roků svého života,“ potvrzuje i Patricia Bauerová, profesorka psychologie z Emory University.

V posledních letech však vědci začínají lépe chápat, kdy v dětství ztrácíme nejranější vzpomínky, které vzpomínky v naší paměti přece jen zůstanou a jak si vytváříme autobiografii bez vzpomínek na první roky svého života.

Psychologové si dlouho mysleli, že důvodem dětské amnézie je skutečnost, že mozek malého dítěte není schopen vytvořit dlouhotrvající vzpomínky na určité události. V 80. letech minulého století však Bauerová a další odborníci začali zkoumat vzpomínky devítiměsíčních dětí. Namísto slov při svém experimentu používali nejrůznější gesta a předměty.

Badatelé zjistili, že i děti ve druhém roce svého života si velmi dobře pamatovaly určité události, které zažily. Nutně se proto nabízela otázka, jak je možné, že coby dospělí si na tyto věci nepamatujeme? Už několik studií v minulosti prokázalo, že v určité chvíli dětství ztrácíme přístup ke svým raným vzpomínkám. Psycholožka Patricia Bauerová se svým týmem se proto rozhodla podrobit skupinu dětí dlouhodobému zkoumání, aby tak této záležitosti přišla na kloub.

Ve věku tří let byly všechny děti zachyceny, jak rozmlouvají se svými rodiči o nedávných událostech, jako například o výletu do zábavního parku nebo návštěvě příbuzných. Když bylo dětem sedm let, byly schopny si stále vybavit více než 60 procent těchto raných zážitků. Osmi- až devítileté děti si však vzpomínaly jen na méně než 40 procent těchto událostí. „To, co jsme měli možnost pozorovat, byl v podstatě začátek dětské amnézie,“ uvedla pro americký rozhlas Bauerová.

Děvče jí meloun|foto: Comstock Images

Stále přitom není úplně jasné, proč jsou rané vzpomínky tak křehké. Pravděpodobně to způsobují mozkové struktury, v nichž se ukládají vzpomínky, které si má mozek později vybavit. U dítěte mladšího 4 let jsou tyto struktury ještě stále málo vyvinuté. Fungují, ale ne tak efektivně jako u starších dětí nebo u dospělých. Některé rané vzpomínky však mají přesto větší šanci, že přežijí dětskou amnézii. Jsou to například události spojené se silnými emocemi.

Ukazuje to experiment, který provedla Carole Petersonová z Memorial University v kanadském Newfaundlandu. Zkoumala paměť dětí, které se ve věku 2 let dostaly na urgentní příjem nemocnice kvůli zraněním, jako byla zlomenina nebo rána na hlavě, která vyžadovala několik stehů. Jednalo se tedy o velmi emotivní, významné události v životech těchto dětí. A ještě o deset let později si je děti pamatovaly.

Asi nepřekvapí, že osmiletý Francis Csedrik si pamatuje, jak ve svých 4 letech spadl ze schodů a následně musel jet do nemocnice. Ve skupině dětí, které psycholožka Petersonová podrobila důkladnému zkoumání, však bylo dítě, které si pamatovalo na událost z doby, kdy mu bylo pouhých 18 měsíců. Jednalo se o den, kdy jeho matka jela do nemocnice porodit sourozence. Zmíněné dítě si pamatovalo, jak tehdy plakalo na podlaze v kuchyni, pamatovalo si dokonce, jaký vzor dělaly na linoleu jeho slzy.

Podobná zjištění vědců však nejsou pouze zajímavá. Mohou ovlivnit to, jak budou soudy v budoucnu pohlížet na svědectví dětí. Až dosud totiž byli soudci přesvědčeni, že malé děti neumí rozlišovat mezi skutečností a představou. Právě studie, jako je ta, kterou vedla Carole Petersonová, ale prokazují pravý opak.

Vedle vzpomínek spojených se silnými emocemi mají šanci přežít dětskou amnézii také vzpomínky, které jsou spojeny s nějakým příběhem. A tady hrají velkou roli rodiče. Pokud dodají vzpomínce dítěte tvar, strukturu a kontext, potom je méně pravděpodobné, že ji dítě zapomene. Většinou si tak dítě s pomocí rodičů pamatuje právě třeba na úrazy, které utrpělo. Není těžké v tom vidět jistý, evolucí daný, hlubší smysl: Dítě, které si pamatovalo na události spojené s nebezpečím nebo úrazem, mělo vyšší šanci, že se dožije dospělosti.

Příběhy spojené se vzpomínkami potom získávají znovu na významu v období dospívání. To je období, kdy si lidé většinou začínají spojovat a propojovat nejrůznější příběhy do svého většího životního příběhu, aby tak lépe pochopili, kdo jsou. Zajímavé také je, že si pamatujeme na události, které měly dávno padnout za oběť dětské amnézii. Čím to? Ve chvíli, kdy naše vlastní paměť nestačí, nám tyto vzpomínky často pomáhají uchovat členové rodiny, fotoalba a videonahrávky. Tolik americké National Public Radio o raných vzpomínkách.

Zpracováno ze zahraničního tisku.