Proč islamisté v Tunisku mlčeli
Světový tisk, ale také mnohé výzkumné instituce a odborné časopisy věnují pozornost náhlému zvratu, který nastal v Tunisku. Mezi nimi je i časopis Foreign Policy, který se ptá, proč v tuniském lidovém převratu nehráli roli islamisté.
Vláda tuniského prezidenta Bin Alího je pryč. Prezident nejdříve ustupoval tlaku demonstrací, a když se ukázalo, že už i sama armáda udělala kroky k odstranění Bin Alího, uprchl diktátor ze země. Vzhledem k tomu, že arabské veřejné mínění obvykle není schopno vynutit si změnu vlády, a také s ohledem na fakt, že tuniský režim byl z těch severoafrických nejtužší, jsou události posledních týdnů skutečně neobvyklé. A tak i když se nyní všechny analýzy soustředí na všechno to, co bylo na převratu nové, měli bychom si také všimnout toho, co chybělo, a to konkrétně islamisté.
Zatímco v Egyptě, Jordánsku, Alžírsku a většině ostatních arabských sekulárních autokraciích jsou hlavní opoziční silou islamisté, v Tunisku to byli intelektuálové, právníci a členové odborů. Nepřítomnost silného islamistického hnutí je důsledkem velmi tvrdé snahy jednotlivých tuniských vlád po dobu posledního půl století eliminovat islamisty z veřejného života. Prezident Bin Alí se této politiky nadšeně chopil počátkem 90. let, kdy postavil stovky příslušníků islamistické strany Al Nahda před soud. Většina vůdců byla buď odsouzena k dlouhým trestům nebo uprchla do exilu, objevila se také obvinění z mučení zatčených. Většina vlivných islamistů nyní žije v zahraničí, zatímco ti, kdo zůstali doma, byli situací přinuceni utvořit nepravděpodobné koalice s komunisty a dalšími velmi sekulárními skupinami.
Povaha tuniské opozice a ochota vlády ustoupit nátlaku zdola nejsou zcela nahodilé. Kdyby totiž bylo zřejmé, že důležitou roli v protivládním hnutí hrají islamisté, vláda by represivní opatření naopak zesílila. Tuniská vláda vychází ze sekulární arabské nacionalistické ideologie a dlouho brala sekularismus i nacionalismus vážněji než její sousedé. Habíb Burgiba, Bin Alíúv předchůdce a otec post-koloniálního tuniského státu, zabavil pozemky patřící náboženským institucím, začlenil islámské soudy do světského státního soudnictví a zavedl zákoník vycházející ze sekulárního individualistického zákonodárství. A to ihned poté, co se ujal moci.
Burgiba, podobně jako Mustafa Kemal Atatürk v Turecku, chápal islamisty jako existenciální hrozbu pro tuniský stát. Sekularismus vnímal jako součást poslání státu a protože islamisté se s ním v názoru na základní politické principy lišili, nebyli do politického systému vůbec vpuštěni. Burgiba v této otázce nedával najevo žádnou ochotu ke kompromisu. Po vlně bombových útoků v turistických oblastech dokonce volal po hromadných popravách islamistů. Často se stavěl nepřátelsky k muslimským náboženským tradicím a o muslimském ženském závoji se opakovaně vyjádřil jako o „hnusném hadru“.
Bin Alí, který za prezidenta Burgiby působil jako premiér, zaujal podobný postoj. Na rozdíl od takových arabských vůdců, jako byl marocký král Mohamed VI., nebo egyptský prezident Mubarak, Bin Alí nebyl ochotný přijmout jakýkoli náboženský titul nebo používat islámské výrazy, aby legitimizoval svou moc. A také a především, nikdy se nepokusil neutralizovat islamisty tím, že by je řízeně začlenil do politického systému. Místo toto je zcela vyloučil z dialogu. Tato historie je důležitá pro porozumění tomu, proč byly protesty tak úspěšné při odstraňování Bin Alího. I tuniská elita si oddychla, že mezi vůdci nepokojů nejsou islamisté. Protestující, i když představují hrozbu zájmům vládnoucích kruhů, neohrožují sekularismus tuniského státu.
Bin Alího osud byl zpečetěn v okamžiku, když se proti němu postavili armádní důstojníci. Ti byli režimem odsunuti do pozadí, a to ve prospěch finančních zájmů prezidentových rodinných příslušníků a zkorumpovaných podnikatelských elit. Důstojníci dali najevo, že jsou připraveni chránit protestující proti policii a silám vnitřní bezpečnosti. Nicméně ani vojenský převrat by neznamenal ideologickou výzvu stávajícímu světskému režimu. Oddanost sekulárnímu nacionalismu trvá i po odstranění prezidenta. Pokud armáda pustí z rukou moc a budou-li se za půl roku konat volby, pak i příští vůdcové budou pocházet ze sekulárních kruhů, protože řady islamistů jsou zdecimovány.
Slabost tuniské islamistické opozice znemožňuje přesně předpovědět, jak budou na podobné protesty reagovat jiné blízkovýchodní režimy. Je kupříkladu pravděpodobné, že by egyptský prezident Mubarak zasáhl proti demonstrantům mnohem tvrději než jeho tuniský protějšek, když by čelil velmi reálné možnosti, že se v Egyptě prosadí islamisté. Vzhledem k tomu, že tuniská společnost je odlišná od ostatních, nelze čekat, že v dohledné době čeká další arabské autokraty něco podobného, jako se stalo prezidentu Bin Alímu, uzavírá analýza časopisu Foreign Policy.
