Problematický Mušaraf je pro Západ nenahraditelný

Nyní podnikl cestu po Americe a západní Evropě. Méně důležité jsou zastávky v jižní Americe či ve Francii, daleko významnější jsou rozhovory ve Washingtonu a Londýně. Jde o dvě věci - za prvé, jakou roli bude hrát Pákistán v následujících letech, co se týče boje proti teroristům, a za druhé, jakou roli by mohly hrát naopk západní státy v pokusech o vyřešení vlaklého konfliktu v Kašmíru.

Zdánlivě může vypadat Mušarafovo spojenectví se Spojenými státy a Británií jako podivné: k moci se dostal tento generál přece vojenským převratem, i když ne krvavým. Od té doby slibuje obnovení demokracie, nebo aspoň to, že konečně přestane sedět na dvou židlích a ponechá si jenom civilní funkci prezidenta. Jinými slovy, že se vzdá velení armádě.

Mimochodem, kdyby chtěl splnit jeden ze svých posledních slibů, musel by definitivně sundat uniformu koncem roku. A protože to znovu zpochybnil, opozice začala organizovat protesty. Mušaraf je ale silný ve svých vojenských i prezidentských kramflecích. Ukázaly to neuvěřitelně početné demonstrace na jeho podporu, když do ulic Karáčí vyšly statisíce lidí.

Proč se vlastně těší Mušaraf takové popularitě? A proč si může dovolit faktické odkládání demokracie na budoucnost? Odpověď je jednoduchá: pro mnoho obyvatel této rozporuplné země je nynější prezident zárukou stability a zárukou toho, že se k moci nedostane některá ze skupin islámských fundamentalistů.

Za poznámku stojí fakt, že Mušarafovým vzorem je otec moderního Turecka Mustafa Kemal Ataturk. Snad je to proto, že pákistánský prezident v Ankaře vyrůstal, a to v době, kdy jeho otec pracoval na tamním velvyslanectví. Zakladatel moderního Turecka mu imponuje hlavně klíčovým rozhodnutím nastolit sekulární stát, skupiny islámských radikálů jednoduše smést z politického stolu a ustanovit armádu jako garanta zachování charakteru takto vytvořeného systému. Cosi podobného by chtěl vidět v Pákistánu prezident Mušaraf.

Skupiny islámských fundamentalistů mu ale přesně z tohoto důvodu nemohou přijít na jméno a považují ho za úhlavního nepřítele. Nikdy mu nezapomenou, že se spojil s nepřítelem č.1 - Spojenými státy. A protože nejsou tak docela bezbranní, představují pro prezidenta prakticky stálé nebezpečí.

Když se Mušaraf setkal se znovuzvoleným americkým prezidentem Bushem, hovořilo se hlavně o arciteroristovi Usámovi bin Ládinovi. Ten se totiž skrývá s největší pravděpodobností právě v Pákistánu - a daří se mu to zatím skvěle. Od jeho útěku z afghánského pohoří Tora Bora do sousední země uplynuly tři roky - a bin Ládin se dokáže čas od času tajemně zjevit na obrazovce arabských televizí. Podařilo se mu to dokonce před nedávnými volbami ve Spojených státech.

Předpokládá se, že je v jižním Waziristánu, kde je pod ochranou tamního kmene. A panují domněnky, že pákistánská armáda jeho přítomnost v podstatě toleruje - oficiální místa v Pákistánu to ovšem vehementně popírají. Jisté je, že v druhém období prezidenta Bushe se bude bin Ládin těšit podstatně větší pozornosti Američanů, kteří se nepochybně pokusí stáhnout okolo něj smyčku.

Mušaraf ovšem hraje vysokou hru. Ve Washingtonu například požádal o dodávku stíhaček F-16, což je naprosto nepřijatelné pro sousední Indii. Mezi ní a Pákistánem totiž pokračují spory o Kašmír. Obě země mají nukleární zbraně a F-16ky v pákistánské výzbroji by se považovaly za narušení křehkého stavu.

Kašmíru se týkaly samozřejmě také rozhovory Mušarafa s britským premiérem Blairem. Británie je přece jen bývalou koloniální mocností, jež má na vyřešení problému eminentní zájem. Setkání obou politiků ovšem předcházel rozhovor pákistánského premiéra pro BBC ve kterém se Mušaraf vyjádřil souhlasně k otázce, zda je svět po Iráku méně bezpečný. Přímo to totiž protiřečí častým vyjádřením amerického prezidenta či britského premiéra, že svět je nyní bezpečnější.

Mušaraf je přesvědčen, že Západ vede válku proti terorismu krátkodobě a neřeší dlouhodobé příčiny. Měl by tedy dělat víc pro sociální rovnost a lepší životní podmínky v islámských zemích, jež prý vedou k radikalismu. Mimochodem, tento argument mnoho expertů neuznává - s poukazem na to, že většina teroristů pochází naopak ze zámožných rodin. Mimochodem, samotný milionář bin Ládin je toho příkladem.

Jisté je, že pákistánský prezident Mušaraf je pro Západ komplikovaným partnerem. Představuje ale nejlepší možnost. Všechny ostatní alternativy (alespoň ty realitické) se totiž zdají být hrozivé. Zda se stane pákistánským Ataturkem, to je otázka. Jisté ale je, že s vizí sekulárního státu to myslí smrtelně vážně.