Privatizační pokušení

Unionisté se zase pohybují v číslech představujících statistickou chybu, takže lze velmi obtížně zjistit, zda mají ještě vůbec nějaké voliče. No a lidovci mají sice své jisté, přesto by se nezlobili, kdyby se počet jejich příznivců rozšířil. Tím spíš, že z tzv. volebního cyklu byla už ukrojena více než polovina a je tudíž nejvyšší čas začít se zajímat o veřejné mínění. Zkrátka neúprosná realita velí vládní koalici zahájit útok na přízeň voličů. A protože jde o politické strany, které jsou momentálně u moci, mohou k tomu využít prosazení nejrůznějších úlev a dotací.

Podle toho také vypadaly původní představy koaličních partnerů o programovém prohlášení nového kabinetu. Sliby o výstavbě nových bytů, o daňových úlevách pro rodiny s dětmi, o novomanželských půjčkách, o vytvoření tisíců nových pracovních míst, o podpoře drobných a středních podnikatelů, nebo o investicích do vzdělání se to jenom hemžilo. I když papír unese všechno, byla záplava proklamací přece jenom příliš.

Proto zaznělo z úst ministra financí varování, že zdaleka na všechny sliby nebudou peníze. Je tedy pravděpodobné, že některé z nich nakonec z programového prohlášení zmizí. Jaké? O tom bude jasněji zítra po jednání představitelů koaličních stran a definitivně by mělo být rozhodnuto příští úterý. Ty sliby, které v programovém prohlášení zůstanou, budou muset být samozřejmě nějakým způsobem zaplaceny. Přitom stav veřejných financí je už nyní neutěšený. A protože existuje spousta výdajů ze zákona daných, nemá vláda příliš široký manévrovací prostor.

Pokud nechce zneklidnit Evropskou unii a nechce případně přivolat na zemi nejrůznější sankce, nemůže si kabinet dovolit navrhnout rozpočet na příští rok se schodkem vyšším než je ten letošní. Je pravděpodobné, že nakonec vláda získá další peníze dvěma způsoby. Jednak hodlá některé nové projekty financovat z nejrůznějších fondů. Ty nejsou součástí státního rozpočtu.

Takže jeho schodek negativně neovlivní. V praxi jde však pouze o kouzlení s čísly. I mimorozpočtové fondy se musí nějakým způsobem naplnit. Pokud v nich není dostatek financí, ztrácejí svůj význam. Takže vláda do nich může směřovat peníze získané různým způsobem z kapes daňových poplatníků, nebo formou nejrůznějších dluhopisů. Ve svém důsledku to znamená buďto zvýšení daňové zátěže občanů, nebo další zadlužení země.

Hlavním efektem fondového financování je právě to, že na něj není tak vidět jako na státní rozpočet a proto nevyvolává mezi politiky tolik vášnivých polemik. Samozřejmě existují i další způsoby, jak může vláda získat peníze na "kupování si přízně voličů". Stát stále ještě vlastní lukrativní majetek, který může prodat a utržené peníze rozpustit v rozpočtu třeba na vyšší důchody, nebo na růst platů některých skupin zaměstnanců, případně na podporu rodin s dětmi. Není proto náhodou, že se právě v těchto dnech v médiích spekuluje o tom, co a jakým způsobem by mohl Grossův kabinet zprivatizovat. Ve hře jsou lukrativní podniky.

Řeč je například o Českém Telecomu, o Severočeských dolech a o části energetického kolosu ČEZ. Například z Telecomu by stát mohl získat kolem padesáti miliard korun. V době, kdy vláda nemá odvahu k razantním škrtům na straně výdajů státního rozpočtu, by se takovéto peníze kabinetu hodily. Navíc k prodeji některých podniků jsou v současné době příznivé podmínky.

Takže stát by na prodeji neměl prodělat. Z tohoto úhlu pohledu se může jevit paradoxní, že pro kapsy daňových poplatníků by to nebylo nejlepší řešení. Pokušení politiků tzv. projíst utržené peníze je tváří tvář nízkým volebním preferencím a blížícím se volbám velmi silné. A protože bez zásadní reformy by bylo nalití takovýchto peněz do spotřeby stejné jako lití vody do cedníku, bylo by lepší, kdyby k privatizaci nedošlo.

Vláda by měla i nadále rezervu a měla by kam sáhnout například při financování přechodu penzijního systému ze současného průběžného na budoucí fondový. Podle výpočtu expertů by to sice samo o sobě nestačilo, alespoň by to snížilo náklady na reformu. Samozřejmě utržené peníze by se daly využít i na splácení starých dluhů, nebo na investice, které by z dlouhodobého hlediska přinášely zisk.

Namátkou uveďme například infrastrukturu, bez které se žádný region nemůže normálně rozvíjet. Problém je v tom, že podobné nakládání s penězi si většina členů vlády momentálně nechce ani připustit.