Případ tří architektů a jednoho komunisty. Vzpomínky Martina Laštovičky a Zdeňka Hirnšala na jeden z nejdelších soudních sporů v České republice
Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány především dvěma architektům: Martinu Laštovičkovi a Zdeňku Hirnšalovi. Jsou přátelé, spolužáci z brněnské vysoké školy, oba byli studentskými účastníky listopadového převratu v roce 1989 (tedy pádu komunistického režimu, od něhož letos uplyne těžko uvěřitelných 35 let).
My se jim však věnujeme proto, že jsou také – spolu s dalším někdejším spolužákem Jiřím Slezákem – aktéry jednoho z nejdelších českých soudních sporů, který začal chvíli po „sametu“ a skončil až v roce 2015.
Případem, v němž nakonec nešlo o nic menšího než o justiční interpretaci komunistického režimu a výklad jeho fungování, jsme se už v Příbězích kdysi zabývali. Vracíme se k němu především proto, že je pro porevoluční českou historii velmi důležitý: přinejmenším ukazuje, jak obtížně se česká společnost a její instituce vyrovnávaly s minulostí. A je také užitečný pro ty, kdo dnes sdílejí představu, že veřejný život v polistopadových letech „ovládal dominantní antikomunismus“.
1989 aneb Dejte si pozor, aby se vám to nevymstilo!
Když se studenti Fakulty architektury Vysokého učení technického (VUT) v Brně v listopadu 1989 dozvěděli, že komunistická policie zbila demonstranty na pražské Národní třídě, vzbouřili se a začali stávkovat. Děkan se je od protestů snažil odradit: podle pamětníků označil stávku za „protistátní akci“, vyhrožoval studentům vyhazovem a varoval je před nedozírnými následky.
Podobně si počínali i jiní školní straníci: patřila k nim uklízečka, která strhávala protestní plakáty, a také předseda fakultní Základní organizace (ZO) KSČ a současně pedagog Jan Snášel. Komunisté z VUT se chovali tak, jak byli zvyklí (tj. drželi stranickou linii), tentokrát však měli špatný odhad. Ještě v listopadu byl z ústavy vypuštěn článek, který KSČ garantoval „vedoucí úlohu“ (rozuměl absolutní moc v zemi) a během krátké doby se zahnívající totalitní režim v Československu zhroutil.
Začátkem roku 1990 sepsali vysokoškoláci vyjádření nedůvěry několika pedagogům včetně Jana Snášela, a to „kvůli zneužívání jeho politického postavení a jeho demagogickému a kariéristickému vystupování“. Prohlášení za všechny studenty tehdy signovali představitelé stávkového výboru Zdeněk Hirnšal, Jiří Slezák a Martin Laštovička a vyvěsili je na nástěnku.
Zanedlouho byl vyhlášen konkurz na místa pedagogů, v němž Jan Snášel neuspěl a z fakulty odešel. V roce 1991 nicméně podal na tři podepsané studenty oznámení na policii – potom občanskou žalobu pro urážku na cti.
„Tenhle člověk, který sloužil zločinecké organizaci, se začal dovolávat omluvy za nactiutrhání a zažaloval tři studenty. Mně to přišlo v té době úplně směšné. Když jsem jel poprvé na výslech na policii, vůbec jsem nepochopil, o čem se tam bavíme. To bylo v roce 1991. Asi dva dny jsem se smál, co po mně ti lidé vlastně chtějí. Ale za rok mě ten smích přešel, když nás poprvé pozvali k soudu. A pak podruhé, potřetí, podesáté. Trošku nám ztuhnul úsměv na rtech,“ vzpomíná Zdeněk Hirnšal.
Velká šedá deka
Proč se studenti brněnské architektury v roce 1989 zapojili do protirežimních protestů? Důležitý nebyl jen zásah proti demonstrantům na Národní třídě.
Architekt Zdeněk Hirnšal se narodil v roce 1968 v Brně a říká, že už na průmyslovce cítil, jak mu komunistický aparát zasahuje do života: „Byli jsme taková úplně běžná rodina. Maminka v Tesle, otec pracoval v kanceláři. Nebyli jsme žádní disidenti, ale politický názor byl v rodině jasně protirežimní… Na základní škole jsem politický tlak příliš nevnímal, ale na střední škole už to bylo cítit víc.
Dneska je to úsměvné, ale ten režim měl propracovanou občanskou výchovu: na průmyslovce nás třeba tlačili ke vstupu do Socialistického svazu mládeže (SSM), potom do Svazu československo-sovětského přátelství, a to pedagog řekl: vstupte do SČSP a já vám v tom či onom trochu ulevím. Nebo: zúčastněte se soutěže Puškinův památník a já vám trochu pomůžu se známkou z češtiny nebo ruštiny… Může to vypadat úsměvně, ale v těch sedmnácti a osmnácti jsem cítil, že jsem tlačený, manipulovaný, že se v mnoha věcech nerozhoduju svobodně.“
Architekt a náměstek primátora v Jihlavě Martin Laštovička se narodil v červnu 1965. Také on se od dětství v běžném životě potýkal s různými ideově-mocenskými požadavky komunistického aparátu: jako kluk chodil do kostela, ministroval a musel proto strpět ponižování v hodinách občanské nauky; v prvním ročníku střední průmyslové školy zase odmítl být členem SSM, kam byli všichni studenti automaticky zapsáni, musel v sobě najít odvahu a jít to oznámit třídní učitelce.
V listopadu 1989 byl v 5. ročníku Fakulty architektury VUT v Brně, kam nastoupil i Zdeněk Hirnšal. Přirozeně patřili ke studentům, kteří rozdmýchali protesty, žádali vyšetření pražského policejního zásahu a brzy i zrušení vedoucí úlohy KSČ a svobodné volby.
„Dnes se to těžko vysvětluje, ale každodenní život v komunistickém režimu byl jako život pod šedivou těžkou dekou. Dodnes si pamatuju, jak úžasný jsem měl pocit, když ta deka začala padat a objevily se barvy, objevila se svoboda,“ shrnuje Martin Laštovička.
Od soudu k soudu
Žaloba, kterou podal někdejší předseda ZO KSČ Jan Snášel, zpočátku nevyvolávala pozornost, vypadala spíš jako kuriozita. „Nejdřív jsme to brali jako vtip, jako recesi. Byli jsme rádi, že se po čase vidíme, a mysleli jsme si, že to za chvíli skončí. Postupně nám úsměvy z tváří mizely, protože se ukázalo, že to soud bere vážně,“ vzpomíná Laštovička ve shodě se Zdeňkem Hirnšalem.
Před lety v jednom interview kauzu shrnul: „Do roku 1997 jsme třikrát vyhráli, předsedkyni městského soudu to bylo jasné, ona tu žalobu zamítala. Kraj to na odvolání vrátil a ona to znovu zamítla s tím, že šlo o vůli celé studentské akademické obce, kterou my (tj. podepsaní Hirnšal, Laštovička a Slezák – pozn. aut.), jsme jen zastupovali. Takže nemáme právo se omlouvat Snášelovi za všechno studentstvo. On se znovu odvolával na kraj, kraj to znovu vracel a pak si to po dalším odvolání krajský soud (v Brně) už vzal za své. To byl konec roku 1999. Tam bylo od počátku ze způsobu jednání soudu jasné, že soudkyně Antlová nás chce odsoudit.“
Někdejší studenti a dnešní architekti neustoupili, brali spor jako principiální, investovali do něj čas i peníze. Z hlediska veřejné reflexe byla věc komplikovaná i tím, že Jan Snášel i soudci se odmítali bavit s novináři.
Omluva „stranickému idealistovi“
V prosinci 2010 určil Městský soud (MS) v Brně, že se někdejší studenti (v té době již pánové ve středním věku) mají Janu Snášelovi omluvit, neboť – jak tlumočila mluvčí MS v Brně Gabriela Štočková – jejich výroky o Snášelovi byly dehonestující, přičemž trojici se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Nešlo o ojedinělou argumentaci. Krajský soudce Marek Cigánek odůvodňoval jeden z předchozích verdiktů tím, že Jan Snášel byl sice předsedou základní organizace KSČ, z toho se ale podle něj nedá obecně dovozovat, že vystupoval arogantně, demagogicky či kariéristicky.
Podrobné důkazy Snášelova kariérismu žádal i soudce Dušan Schinzel: I když se stal člověk funkcionářem KSČ, nemusel být dle něj kariéristou, mohl se jím stát z idealismu. Tato argumentace odhalovala jádro věci – bylo z ní patrné, kam se od roku 1989 část české společnosti posunula, respektive jaká propast dělila dva základní přístupy k minulosti.
Koncem roku 1989 měl skoro každý člověk vystupující proti vládě KSČ (šlo řádově o statisíce, spíš miliony lidí) za to, že ve straně se angažují převážně kariéristé, případně zbabělci. Výjimky, pár slušných nižších funkcionářů, kteří se třeba snažili krýt nějaké pracoviště před přílišným zájmem shora, se daly snadno poznat. Svou roli sehrála i skutečnost, že mnozí polistopadoví soudci bývali sami členy KSČ.
Jan Snášel nebyl řadový člen strany, ale šéf stranické organizace. Studium na fakultě zahájil roku 1972, v roce 1974 už předsedal fakultnímu výboru SSM, záhy vstoupil do KSČ a v roce 1989 se stal šéfem tamní stranické buňky, což v jednom z ojedinělých vyjádření pro média nevysvětloval žádným idealismem, nýbrž tím, že angažmá v KSČ představovalo jediný a přirozený způsob, jak postupovat v životě dopředu. Dělal tedy přesně to, co mladí lidé jako Hirnšal a Laštovička dělat nechtěli.
V čase převratu se tohle všechno nemuselo nikomu moc vysvětlovat, demonstranti na náměstích, dělníci z fabrik, studenti atd. věděli, že už nechtějí pokračování systému reprezentovaného podobnými typy funkcionářů, kteří získali rozhodovací pravomoce díky „rudé knížce“. Během dvaceti let se vzpomínky přefiltrovaly, najednou se předlistopadové časy podle mnoha lidí neměly až tak kriticky hodnotit, na „husákovské“ období se nemělo pohlížet tzv. černobíle, mělo přece i své dobré stránky. Jak říká Martin Laštovička: „Soudci to najednou převraceli, z nás dělali viníky, z viníků oběti.“
Nemohlo se udělat víc?
Co Jan Snášel na fakultě zastupoval, vystihl 14. února 2011 v týdeníku Respekt děkan Fakulty architektury VUT v Brně Josef Chybík: „Působení KSČ, která v roce 1948 pronikla na akademickou půdu, mělo děsivé důsledky. V únoru 1948 museli školu opustit její prvorepublikoví děkani profesoři B. Babánek a A. Liebscher a s nimi v masových čistkách mnozí studenti a zaměstnanci. V roce 1959 represe pokračovaly vyhozením profesorů B. Fuchse, B. Rozehnala a M. Kopřivy, včetně jejich asistentů. Útlak přišel i v tzv. procesu normalizace.“
A poté, co vyjmenoval pár lidí, kteří se ve sporu se Snášelem postavili za bývalé studenty, položil poměrně důležitou otázku: „Byla podpora dostatečná? Nemohlo se udělat více? Při soudních stáních se očekávala širší podpora osobností, poslanců a politiků. Chybělo svědomí národa – disidenti. Neobjevovali se ani studentští vůdci. Absentovala pomoc inteligence. Až po zatím posledním stání se vzedmula vlna protestů brněnských intelektuálů, která vyústila v petici.“
Teprve kolem roku 2010 získal případ větší veřejnou pozornost. Opakovaně jej řešil Ústavní soud, někdejší studenti brněnské architektury se také obrátili na Evropský soud pro lidská práva, který jim přiznal odškodnění. Teprve v roce 2014 definitivně rozhodl Ústavní soud – a soudkyně Ivana Janů konstatovala: „Zprávu, že se (studenti architektury v době převratu – pozn. autora) nedopustili ničeho špatného nebo nezákonného, ale naopak, že jejich jednání bylo hodno respektu, protože riskovali pro dobrou věc v době, kdy výsledek nebyl nijak zaručen, mohla justice našeho státu vyslat mnohem dříve.“ Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
