Příběh Miloše Hájka, jednoho ze Spravedlivých mezi národy

S první ženou Alenou Hájkovou

Dne 21. března 1945 stanul čtyřiadvacetiletý Miloš Hájek před nacistickým zvláštním soudem. „Sondergericht“ se konal v Praze, v budově Strakovy akademie, kde je dnes předsednictvo vlády, a za odboj, jehož součástí byla i záchrana několika Židů, vynesl nad Hájkem nejtvrdší rozsudek – trest smrti.

Miloš Hájek shodou okolností přežil: stal se historikem, zapáleným a zaslepeným komunistou, po sovětské okupaci disidentem a poté jedním z mluvčích Charty 77. Roku 1995 mu bylo uděleno ocenění Spravedlivý mezi národy. Zemřel letos 25. února v Praze. Především jeho válečným osudům věnujeme Příběhy 20. století.

V osmatřicátém roce studoval Miloš Hájek na kralupském gymnáziu. Žil v Praze, ale narodil se 12. května 1921 v Dětenicích na Jičínsku a do šesti let bydlel v Libáni. Od mládí ho zajímala politika, a zatímco otec (úředník v cukrovaru) byl národní socialista, syn se „posouval“ doleva:

„Kolísal jsem mezi sociální demokracií a komunistickou stranou a v tom roce 1938 už jsem byl až po uši v politice. Každý věděl, co je nacismus.“ Mnichovská dohoda Hájkem otřásla, druhou republiku už nepovažoval za svůj stát, okupace zbytků Československa ho prý nepřekvapila – nebo aspoň ne tolik jako Mnichov.

V radikálně levicovém odboji

Mezi nejbližší Hájkovy přátele patřil jistý Jiří Heller, Žid, syn obchodníka z Libáně: „Maturoval stejně jako já v roce 1940, a protože se po okupaci nemohl uplatnit, přestěhoval se do Prahy k tetě, kde se živil jako soukromý učitel židovských dětí, kterým nový režim znemožnil jakékoliv vzdělávání.“

S Hellerem trávili mnoho času, vedli politické debaty, a když se Hájek rozhodl, že složí státní zkoušku z němčiny, aby mohl učit, požádal přítele, zda by mu nepomohl najít někoho na hodiny konverzace:


Neměli jsme zbraně jako vojenské organizace, neměli jsme ani významné posty a přístup ke státním tajemstvím. Na ilegální organizaci jsem narazil poprvé v Praze, tam mě získali jako spolupracovníka. Já jsem potom získal ze svých libáňských přátel další spolupracovníky. Musím jmenovat alespoň tři z nich – Vojtěch Mencl, Miloslav Pažout a Miroslav Huňát. Vytvořili jsme jednu buňku v Praze a druhou v Libáni. Činnost těchto lidí, kterým tenkrát bylo 18 až 21 let, se neskládala z nějakých velkých akcí. Dělali jsme drobné činy, bez nichž by ale nemohly vzniknout ty velké.

„Jednoho dne přivedl Richarda Mayera, stavebního technika z Vídně, který emigroval po anšlusu do protektorátu. Po několika hodinách jsem s ním začal mluvit i o politice a zjistil, že byl členem ilegální komunistické strany v Rakousku. Byl to první živý komunista, se kterým jsem se dostal do úzkého kontaktu.“

Majer Hájkovi postupně vykládal o dějinách a německá konverzace se změnila i v jakési politické školení: „Řekl bych, že právě on mě převedl přes hranici mezi sociální demokracií a komunismem.“ Dojem na Hájka udělalo i ilegální Rudé právo: „Ne kvůli obsahu, ale protože jsem poznal, že existují lidé, kterým stojí za to riskovat život.“

Když Němci napadli SSSR, Hájek se spolu s několika přáteli rozhodl, že se pokusí zapojit do odboje. V září roku 1941 se s Jiřím Hellerem seznámil s lidmi ze sionistické supiny Hašomeir Hacair – a právě přes ně se do odboje dostali.

Hájek patřil k „buňce“, která byla součástí větší organizace. Mimo jiné měla na starost distribuci ilegálního časopisu Svět proti Hitlerovi. V rozhovoru pro jičínské Nové noviny v roce 2002 popsal činnost skupiny takto:

„Neměli jsme zbraně jako vojenské organizace, neměli jsme ani významné posty a přístup ke státním tajemstvím. Na ilegální organizaci jsem narazil poprvé v Praze, tam mě získali jako spolupracovníka. Já jsem potom získal ze svých libáňských přátel další spolupracovníky. Musím jmenovat alespoň tři z nich – Vojtěch Mencl, Miloslav Pažout a Miroslav Huňát. Vytvořili jsme jednu buňku v Praze a druhou v Libáni. Činnost těchto lidí, kterým tenkrát bylo 18 až 21 let, se neskládala z nějakých velkých akcí. Dělali jsme drobné činy, bez nichž by ale nemohly vzniknout ty velké.“

Záchrana židovských přátel

V dubnu 1942 gestapo pozatýkalo vedení Hájkovy organizace. Ti, kdo zatím zůstali volní, se pak rozhodli v odboji pokračovat, a zcela zvláštní důležitost pro ně měla záchrana židovských přátel:

„Několik mladších lidí z těchto židovských okruhů se rozhodlo, že nenastoupí transporty a že se pokusí získat falešné papíry. Válku chtěli přežít mimo Terezín a mimo dráty koncentračních táborů. Tito lidé mě požádali o pomoc a to byla velká příležitost pro naši ilegální organizaci. Nikdo z nás sice nebyl u policie, na nějakém vysokém úřadu nebo na faře, aby mohl obstarávat falešné dokumenty, ale přesto jsme dokázali tyto dokumenty shromáždit. Celkem se v mých rukách soustředilo šest občanských průkazů, šest nebo jedenáct, to už nevím přesně, křestních listů a dva domovské listy (právě ty byly z Jičína). To byl základ pro úspěch, i když ne úplně rozhodující, aby se řada lidí vybavila falešnými doklady a potom odjela na práce do Německa, kde nebyli tolik na očích, anebo žili na tyto papíry v Praze. Ovšem musím přiznat, že ne všichni to přežili.“

Miloš Hájek a zachráněný Arnošt Hájek

Celkem se skupině podařilo „arizovat“ sedm Židů, z nichž dva během nacismu zemřeli. Hájek jednomu z nich poskytl i svou vlastní občanskou legitimaci.

Trest smrti

V roce 1943 se zbytek nezatčených členů původní skupiny a lidé z Hašomer Hacair dohodli, že vytvoří společnou odbojovou komunistickou skupinu, která se pokusí najít spojení na vedení komunistické strany:


Z naší skupiny zatkli asi deset lidí. Byli zatčeni i moji rodiče, protože jsme nechávali doma přespat kluka, který utekl z Říše. To byla pro mě největší rána. Zatkli i mé děvče Vlastu Baranovou.

„V květnu 1943 se sedm lidí sešlo v Měchenicích u potoka a tam jsme skupinu založili. Skupina se později rozrostla asi na třicet lidí. Zásada byla, že buňka bude trojčlenná a víc lidí se nemá scházet. Ale nedodržovali jsme to. Dodržovat konspiraci na sto procent je takřka nemožné.“

Skupina neměla jméno, ale po válce se jí začalo říkat „Přehledy“ – podle strojopisu, který vydávala. Její členové se snažili provádět menší sabotáže, především v dopravě: „Kdyby každý zapálil jeden železniční vagón, německé hospodářství by to poškodilo. Získali jsme dva chemiky, kteří měli plán na výrobu zápalných bomb. Můj poslední úkol byl, že jsem od někoho převzal železné piliny a předal je dál na výrobu bomb.“ Další členové později vykolejili lokomotivu, zapálili několik vagónů, zničili sklad vojenských pneumatik atd.

Miloš Hájek byl zatčen v létě 1944, když do vedení KSČ pronikli agenti gestapa. „Z naší skupiny zatkli asi deset lidí. Byli zatčeni i moji rodiče, protože jsme nechávali doma přespat kluka, který utekl z Říše. To byla pro mě největší rána. Zatkli i mé děvče Vlastu Baranovou.“ Nacismus nakonec, kromě Miloše, přežila ze zmíněných lidí jen jeho maminka.

Záznam celého pořadu najdete v archivu Příběhů 20. století.

Miloš Hájek v roce 2008 (2)