Prezident světa nespravedlnosti

8. červenec 2003

Možná jednou přijde den, kdy někdejší ministr zahraničí, nyní předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan všechny doopravdy překvapí a provede něco, před čím člověk hluboce smekne. Ten den zatím ale nenastal.

Nejnověji se jeden z formálně nejvyšších diplomatů světa, který ovšem neobdržel bezpečnostní prověrku, takže u svého zaměstnavatele českého Ministerstva zahraničí by neměl paradoxně šanci ani na zaměstnání uklízeče či uklízečky, pokusil vyřídit si nějaké čistě osobní účty s americkou administrativou prostřednictvím rozhovoru pro deník Financial Times. V něm si postěžoval, že americké velvyslanectví v Praze nějak podivně zdržuje udělení vstupního víza jeho synovi a synově přítelkyni.

Vysvětlení, které o tom podal americkému novináři Lionelu Barberovi, bylo prý tak zamotané, že se mu z toho zatočila hlava. Kavan ovšem v onom rozhovoru naznačoval, že údajné obstrukce americké ambasády jsou prý důsledkem přehnané reakce americké administrativy na Kavanovy postoje kolem války v Iráku.

Podle úterních Lidových novin, kterým poskytla vysvětlení tisková atašé americké ambasády Lisa Hellingová, šlo v případě Kavanova syna o běžnou proceduru, která se protáhla vzhledem k tomu, že jak syn předsedy Valného shromáždění OSN tak jeho přítelkyně žádali vstupní vízum do Spojených států několikrát a pokaždé z jiného důvodu. Z dlouhé historky krátkou. Oba nakonec vízum dostali a pak Kavan tentokrát prostřednictvím deníku Právo vyjádřil uspokojení nad tím, že zdržení při udělení víz nemělo žádný politický kontext.

Vlastně se toho až tolik nestalo. Jenom je příznačné, že se tak děje v případě Jana Kavana, jehož život je, jak se svěřil americkému novináři, prošpikován neustálým zápolením s nějakými temnými silami, které, domnívá se Kavan, usilují o jeho zničení.

Popravdě řečeno z jeho pohledu to klidně tak vypadat může. Z pohledu někoho jiného, a nemusí to být zrovna člověk spolčený s temnými silami, vzbuzuje Jan Kavan dojem, že jestli je někdo obklopen temnými silami, které používá ke svému prospěchu nikoli k vlastní škodě, mohl by to být právě on sám.

A nejde jen nejnověji o podivné a dosud nedovysvětlené aféry na Ministerstvu zahraničí v době jeho úřadování. Nejde jen o jeho kontakty na člověka, souzeného nyní z pokusu sjednat nájemného vraha na nepohodlnou novinářku. Nejde jen o podivné dvojlomné postoje k válce nejen v Iráku, ale už předtím proti Miloševičově Jugoslávii. Jde také o jeho, pro amerického novináře nutně zdůrazňovanou, disidentskou činnost. No právě?

Jan Kavan žil od konce šedesátých let v Londýně. Založil tam agenturu Palach Press, která kromě jiného pašovala do tehdejšího Československa takzvanou zakázanou literaturu. Kavan se nijak zvlášť netají ani tím, že v oněch dobách cestoval na různá jména do profízlovaného státu. Už jen ten fakt je na hranici rozumu.

Doopravdy těžko asi člověk uvěří, že by si ho tajná policie nevšimla. Tatáž StB, která znala totožnost třetí milenky druhého manžela babičky z matčiny strany téměř libovolně sledované osoby. Tihle pánové, že by nepoznali v nějakém britském turistovi jménem Fraser nebo Carter, (nebo jak se tehdy Kavan jmenoval), jednoho českého studenta, žijícího v Londýně v čilém kontaktu s bolševickými rozvědčíky? To už se dá skutečně věrohodněji věřit na létající košťata Harryho Pottera?

Pět let, řekl Kavan v rozhovoru pro Financial Times, mu prý trvalo, než své jméno očistil od obvinění ze spolupráce s někdejší StB. To ovšem je ta malebnější, dalo by se říct, zveřejnitelnější část celé pravdy. Podařilo se mu formálními postupy prosadit soudní výrok o tom, že jeho spolupráce nebyla potvrzena.

Právo však, jak tvrdí nejnověji i ministr Dostál, je cosi jiného než spravedlnost. A tak se nad Janem Kavanem vznáší stín se jménem Cato neustále, Soud - nesoud.

Závěrem jedna podrobnost pro pamětníky.

V dobových televizních vystoupeních hrdinného kapitána Minaříka, který vykrádal svého času v mnichovském sídle Rádia Svobodná Evropa, Rádia Liberty šuplíky, se udatný rozvědčík vytasil s korespondencí mezi rádiem a londýnským Palach Pressem. Minařík, tehdy národu prozradil i jména londýnských šéfů disidentského Palach Pressu. Ivan Hartl a Jan Šling. Tehdy se tomu asi málokdo z diváků podivil. Kromě těch zasvěcených. Ale dneska se tomu můžeme divit všichni. Z mnoha ohledů a jinak. Že by se Minařík a jeho kamarádi, tehdy takhle spletli? Nebo se spletl schválně?

Ach ty temné síly. Jan Kavan má prostě smůlu. Možná, kdyby věci někdy vysvětlil a jen nemlžil, temné síly by odpochodovaly, obtěžovat někoho jiného.

autor: Martin Schulz
Spustit audio