Překvapivý pondělní výpad francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca

Rozzlobená stará dáma, která usazena v pohodlném ušáku v rohu místnosti vykřikuje, co všechno je špatně, aniž by se namáhala navrhnout řešení. Unavený a rozčilený Jacques Chirac v pondělí pozdě večer na vystoupení před novináři po skončení mimořádného summitu členských zemí Evropské unie notně ujel. Kandidátské země se, podle něj, chovají "dětinsky" a "nebezpečně", jsou neopatrné a neumějí se chovat. "Promarnily jste velkou příležitost mlčet", řekl doslova francouzský president, a o něco dále podotkl, že se nám to může nevyplatit při přijímání do Unie. Důvod? Jen jediný. Zatímco je naprosto v pořádku, že Francie nikdy s nikým nekonzultuje nic ze svých zahraničně politických kroků, a že za Jacquesa Chiraca stále častěji staví svoje spojence před hotová fakta a ultimáta, pokud se deset kandidátských zemí rozhodne společně projevit názor, že v irácké krizi je nutné, aby Evropa a Spojené státy postupovaly jednotně, je oheň na střeše.

"Můžete mít samostatný názor - pokud se nebude lišit od mého." - vzkazuje francouzský president kandidátským zemím. To, co předvedl v pondělí v Bruselu, bude určitě dlouho vzpomínáno. Pondělní summit Unie byl summitem krizovým, narychlo svolaným předsedajícím Řeckem s jediným cílem -zabránit prohloubení veřejné roztržky v otázce Iráku. Na pátečním uzavřeném zasedání Rady bezpečnosti došlo podle svědků k ostré slovní výměně mezi ministry zahraničí Velké Británie a Francie. Francie fakticky zablokovala jednání Severoatlantické aliance i Evropské unie, a - jak v úterý úmyslně neadresně podotkl britský premiér Tony Blair, "poněkud překvapujícím je, že se proti Spojeným státům začaly používat podstatně tvrdší výrazy, než proti Saddámu Husajnovi". Pokud ovšem Unie doufala, že pondělní summit může přinést uklidnění, musí být zklamána. Začalo to francouzsko-německým zákazem vstupu pro kandidátské země.

Na jednání ministrů zahraničí, které summitu o několik hodin předcházelo, Francie poslala pouze jeho náměstka. President Chirac přijel na jednání, ale ze všeho nejdříve jasně a ultimativně sdělil novinářům, že Francie nechce žádnou další rezoluci Rady bezpečnosti. A když po čtyřhodinovém jednání hlav členských států všichni měli pocit, že už by mohl být trochu klid, Jacques Chirac nezodpovědně a zbytečně zaútočil na nepřítomné kandidátské země. Právě zbytečnost celého skandálu vzbuzuje řadu otázek.

Francie podobným způsobem jako dnes do poslední chvíle atakovala možnost vojenského útoku proti Saddámu Husajnovi i v roce 1991. Připojila se vlastně až v okamžiku, kdy do zahájení operací zbýval necelý den. Dnes však při stejném postupu riskuje, že jí Spojené státy odmítnou. Má ještě méně možností a menší vliv než před dvanácti lety a nemůže Spojené státy, pokud se rozhodnou pro vojenskou operaci, žádným způsobem zastavit. Spoléhat se na případné vojenské potíže Američanů a myslet si, že by Francie mohla v takovém případě sloužit jako prostředkovatel a mírotvorce, zní pošetile.

Vliv Francie v arabském světě taje jako sněhulák na Sahaře už mnoho let - bez ohledu na opakované irácké krize. Jaký je tedy smysl a cíle francouzské zahraniční politiky, tak jak ji v pondělí v noci definoval Jacques Chirac?

Pohrůžka zablokováním rozšíření Evropské Unie, pokud kandidáti nebudou poslušní direktiv a přání francouzského presidenta, by totiž, pokud by měla být brána vážně, zpochybnila smysl Unie jako takové. Bojí se snad Francie ztráty vlivu a chce využít irácké krize jenom jako záminky k zablokování nebo odložení rozšíření Unie? Patří k věci, že francouzské sdělovací prostředky si tohoto skandálu v úterý, na rozdíl od zbytku světa, ještě nestačily ani všimnout. Stejně jako nepřekvapí, že loajální ministryně obrany Francie Michelle Alliot-Marie řekla v úterý ve Varšavě Polákům natvrdo "když nevíte o co se jedná, je lepší mlčet".

Asi nejelegantněji francouzskému presidentovi odpověděl bývalý bulharský car a dnes ministerský předseda Simeon Sackskoburgotski: "Jeden by neměl přehánět".