Překonáme své příliš zafixované "národní zájmy?"

Sokolovou nevýhodou je však také to, že odpovídá mnohem upřímněji a na první pohled je u něho patrná snaha směrovat své odpovědi od osobního k obecnému a od minulého k budoucímu.

V takových případech se pak rozdíly mezi jeho postoji a mezi názory Klause a Občanské demokratické strany projevují nejmarkantněji. To by bylo v nejlepším pořádku, kdyby s jeho výroky byly vždy spokojeni všichni koaliční poslanci a senátoři, na jejichž hlasech záleží, zda-li prezidentem bude či nebude. Sokolova úterní už druhá návštěva v poslaneckém klubu ČSSD v tomto smyslu nevěští nic dobrého. V pondělních Lidových novinách Jan Sokol vyslovil navíc tezi, která zejména oproti Klausovi a ODS vyznívá patrně nejkontroverzněji. Evropa podle Sokola potřebuje federaci a nikoliv nějakou velmi volnou konfederaci.

Existuje už sice přímo volený Evropský parlament, což je jasně federativní prvek, byla by však zapotřebí i evropská federální vláda a ústava a nakonec i prezident. To by ovšem znamenalo zvýšení evropského daňového zatížení, které dnes tvoří pouze jedno procento HDP členských zemí, což odpovídá jen velice volné konfederaci.

Na první pohled je jasné, jak diametrálně odlišný je tento Sokolův výhled do budoucnosti od nesčetněkrát vyslovených názorů nejen Václava Klause, ale i nového vedení ODS. Ostatně celá ta federační a konfederační pojmologie nám může připomenout spory česko-slovenské z roku 1992. Václav Klaus hrál tehdy v tom dění z české strany rozhodující úlohu a vůči Slovensku setrvával důsledně na pozici stávající Československé federace.

Odmítal Mečiarovy, ale i Čarnogurského, Kňažkovy a Mikloškovy návrhy na jakousi těžko definovatelnou konfederaci, kde by v rámci jednoho státu Slovensko mělo svoji hvězdičku a stoličku v Evropské unii a byla mu přiznána blíže neurčená mezinárodní subjektivita. Dodnes se Václav Klaus na prvním místě od komunistů, ale i od jiných československých pseudovlastenců setkává s nespravedlivými výtkami, že i za takovýchto nesplnitelných podmínek nějaké to Československo jen kvůli uchování jeho názvu neudržel.

Ve věci Evropské unie se nyní Václav Klaus paradoxně ocitá na opačné straně onoho pojmosloví. S energií a urputností hodnou Vladimíra Mečiara před deseti lety usiluje o maximální zachování co nejméně poskvrněné mezinárodně právní subjektivity České republiky a o co nejvolnější přibližování k jakýmkoliv větším celkům.

Často zde padají slova o nedotknutelné státní suverenitě a o posvátnosti našich národních zájmů. Zde se Václav Klaus a celá ODS ze všech demokratických subjektů ocitají nejblíže tezím, které hlásají dnešní komunisté. Rozdíl mezi nimi je jen v tom, že ODS tento svůj nacionalismus myslí zřejmě podstatně upřímněji, kdežto někdejší komunističtí internacionalisté toho zneužívají jen proto, že vědí, jak dobře takový primitivní šovinismus zabírá na jejich voliče.

Václav Klaus měl ovšem v první polovině devadesátých let podstatně větší vliv na utváření naší zahraniční politiky, než komunisté, a tak bylo především jeho pochybnou zásluhou, že už tehdy instinktivně uhýbal visegrádské spolupráci, která hned od počátku mohla uprostřed Evropy vytvořit významný subjekt, jemuž by se lépe dařilo nacházet společnou cestu, jemuž by se lépe dařilo nacházet společnou cestu do širší Evropy i do Severoatlantického společenství.

Už tehdy mohlo visegrádské seskupení začít napravovat chyby versailského uspořádání po první světové válce a dokonce i ony tolik vychvalované výsledky druhé světové války, kdy přesně podle předpovědi Palackého dopisu do Frankfurtu z roku 1848 se střední Evropy, rozpadlá do mnoha republik a republiček, stala snadnou kořistí universální říše ruské. Janu Sokolovi může být vytýkáno jeho konzervativní katolictví a Miloslav Ransdorf se může dopouštět neomaleného výroku, že kdo volí Sokola, volí kardinála Vlka.

Nic to nemění na tom, že v záležitosti evropské integrace Sokol zastává vysoce pokrokové stanovisko, které směřuje k žádoucí proměně Evropy z kolbiště rozhádaných států a národů k politicky jednotnému celku. Jsou však na místě obavy, že historicky poměrně nedávno národně obrození Češi k takovému názoru ještě zcela nedospěli a nebudou zatím schopni plně pochopit, že své místo v Evropě neobhájí bezduchým nacionalismem, ale svým českým národním sebevědomím, poctivostí, kulturností, pracovitostí a snášenlivostí.

Jen tak se můžeme zbavit toho, co Jan Sokol považuje pro nás za nejnebezpečnější, atavisticky podvědomého strachu ze všech sousedů a především z odvěkých nepřátel germánských.